Wrap Up | září 2017

Články, podobné tomuto, jsem psávala i na starém blogu. Jako takové měsíční shrnutí, povídání spíše o tom, co jsem za měsíc koupila než přečetla. Když jsem si zakládala tento blog, vlastně jsem si říkala, že bych s takovými články měla skončit. Několikrát jsme změnila stal, kterým byly psané a navíc jsem to psala celkově tak... chaoticky. Taková jsem já. Nicméně na druhou stranu je pěkné se s blogem podělit o mé pocity z knih, když už neumím psát recenze. Ostatně, blog o tom, co mám ráda zatím vypadá jen jako blog, o mých kresbách lidí a sem tam nějaké postavě. A to třetí, co mám ráda, tady téměř chybí...

Čas je slepý, člověk hloupý | Chrám Matky Boží v Paříži, Victor Hugo

Povinná - nepovinná četba, se kterou jsem to táhla celý srpen až k začátku školy. Mrzí mě, že se mnou tato skvělá kniha musela procházek čtecím blokem. Jenomže po tom, co jsem začátkem srpna odložila jednu knihu s tím, že se mi číst nechce, jsem pochybovala o tom, že ve své knihovničce najdu takovou, která to přebije. Nebýt bloku, užila bych si Huga lepe - je to skvělý autor a už jeho Bídníci si u mě našly velkou oblibu. S tímto autorem určitě nekončím - někdy mám sice pocit, že jsou jeho popisy delší, než by bylo únosné pro čtenářovu soustředěnost, nicméně mě pokaždé dokáže chytit za srdce způsob, kterým vyjadřuje pocity.

Ten, kdo se nebojí, dlouho nepřežije | Sněhulák, Jo Nesbø

Sérii o komisaři Harry Holeovi čtu poměrně... zpřeházeně. Začínala jsem na desátém díle, potom jsem si střihla čtvrtý, než jsem se konečně dostala k prvnímu. Sice jsem si po Netopýrovi řekla, že bych konečně měla postupovat díl po díle, ale Sněhulákovi jsem prostě přednosti dát musela - v říjnu přichází do kin film s úžasným Michaelem Fassbenderem a coby knihomol jsem se na to musela řádně připravit. A jsem za to vskutku ráda. Nesbømu se podařilo překonat můj blok a knihu jsem četla v podstatě jen při cestách do školy a ze školy, stránky mi ubíhaly pod rukama ani nevím jak a nakonec byl konec. S klidem můžu říct, že knihy Joa Nesbøho miluji!

Každý má nějaké přednosti. Jako protiváhu nedostatků | Křest ohněm, Andrzej Sapkowski

Ačkoliv jsem si našla cestu ke klasickým autorům, stále je mou největší vášní fantasy. Nevím, na tomto blogu jsem to tuším ještě nepsala, ale fascinují mě vymyšlené světy - možná i proto, že jeden takový sama mám. Fascinuje mě, jak je má autor promyšlené, se vším všudy. A od chvíle, co jsem přečetla první díl Zaklínače, se do jeho světa ráda vracím. Mým malým přiznáním je, že snad mými nejoblíbenějšími kreaturami jsou trpaslíci. Mají své nářečí, jsou vtipní a sprostí, a to se mi na nich líbí! To ale neznamená, že mi srdce neposkočí pro hlavní hrdiny, zvláště tedy ukecaného Marigolda.

Zdá se, že si člověk nikdy nedokáže vybrat ideální přátele | Dobyvatelé ztracené archy, Cambell Black
Indiana Jonese jsem jako mladší zbožňovala. Tedy, zbožňuji ho i nyní a v dohledné době plánuji shlédnutí všech dílů od začátku. Proto mě trochu překvapilo, že jsem našla beletrizovanou verzi jednoho z dobrodružství tohoto mého oblíbeného archeologa, mezi tátovými starými knihami, které ležely bůhvíkde v krabici. Abych tak pravdu řekla, knihu jsem měla rozečtenou už od poloviny srpna, kdy jsem si ji společně s Příslibem krve vzala ke kamarádce na chatu s tím, že je uzounká a zvládnu ji přečíst. Opak je pravdou a protože jsem až do nedávna bojovala se čtecím blokem, dostala jsem se k dočtení až nyní.

Inktober v Bellmoralském stylu

Inktober budu plnit poprvé.

Minulá léta jsem o tom sice mnohokrát uvažovala, nikdy jsem se ale do toho nezapojila. Snad i proto, že jsem nebyla schopná každý den něco udělat. Přes prázdniny jsem si na to ale jakž takž zvykla, že jsem každý den tvořila, teď, co ale začala škola už mi to nevychází tak, jak bych chtěla. Pro mě začala doba prokrastinace. Třeba zrovna včera večer jsem zjistila, že mám vlastně na konci září odevzdávat flipbook (ze kterého nemám hotovou ani polovinu). A místo abych pracovala na flipbooku, otevřela jsem Photoshop, udělala si plakátek k Inktoberu a pak začala psát tento článek. Inktober je ale parádní v tom, že mě přeci jen popožene k tomu každý den něco udělat a protože jsem nechtěla plnit podle oficiálního zadání, sepsala jsem si své, zaměřené výhradně na můj RP svět Bellmoral.

Tohle je pro mě příležitost, představit opět známé i méně známé postavy a nakreslit třeba i postavy hráčů, kteří u mě píší, ale přitom jsem je nikdy předtím nenakreslila. Každý si může pod jednotlivými slovy představit, co chce. Kdo můj svět, mé postavy, zná, může předvídat, co se pod jakým slovem skrývá - sama ale mám v hlavě jen nejasné obrysy. Tuším, že sem tento článek zveřejňuji už teď, aby mi byl inspirací Inktober skutečně plnit. Když jsem ale nesekla s kreslením lidí, neseknu snad ani s tímto.

Držte mi palce!

Zazpívá všechno, co známe, v písni lidského srdce

Dobrou zprávou je, že se začínající školou nemám tolik času na kreslení lidí - nebo jsem večer už tak unavená, že se mi ani nechce. O to víc se nicméně bojím, jestli to nebude vypadat jako na počátku, až se rozhodnu si opět dalšího člověka nakreslit. Pro dobro svého skicáku doufám, že ne.

Poslední tři články byly, nebo se nějak týkaly, mé aktuální závislosti - totiž Fantoma opery. Nepřestávám to milovat a nepřestávám platonicky milovat ani herce, jejichž hlasy mi většinu dne hrají do sluchátek a kouzlí úsměvy na tváři. Jistě si dokážete představit ten blažený úsměv, když jsem si začátkem týdne odnášela z malé prodejny CD a DVD u nás ve městě své vlastní album The Phantom of the Opera at the Royal Albert Hall. Div jsem neskákala radostí, protože album jsem si objednávala už někdy koncem prázdnin, ale měli podle milého prodavače, který si mě pamatuje už skrze koupě alb od Muse, volno, přišlo tedy až teď. Začátkem října mám svátek a jsem plně rozhodnuta si ho osladit další objednávkou, totiž Love Never Dies, méně povedeného pokračování Fantoma ale s neméně úžasnými skladbami. A abych té radosti neměla málo, od příštího roku se Fantom opery znovu začne hrát i u nás!

Poslední radost (ačkoliv mě ani nenapadlo na to pomyslet) mi mírně pokazila kamarádka tak, až jsem se musela upřímně zasmát. Totiž na zprávu o Fantomovi v Českých divadlech zareagovala větou: Víš, že tam nebude tvá láska, že? Co si ale budeme namlouvat, vidět Ramina Karimloo naživo, můžu s klidem umřít. Kresba tohoto talentovaného herce a zpěváka vznikla přesně 31. 9., nějak jsem se ale neměla k tomu ji sem dát dřív. A to se mi upřímně líbí, ale hlavně pro mě byla celkem výzvou. Na černý papír jsem kreslila snad jen jednou a to portrét busty na talentové zkoušky. Sama bych si to nevybrala, ale když jsem tehdy požádala mého učitele na ZUŠce, aby mi s přípravou na talentovky pomohl, prostě přede mě dal černý papír a bílou pastelku a na mé zamračené pohledy vůbec nebral ohled.

Kreslit Ramina bílou na černou mě ale neskutečně bavilo, třebaže jsem se bála, abych neudělala stejnou chybu jako jednou u zátiší, také v ZUŠ, kdy jsem tou bílou místo světel vyznačovala stíny. Nakonec se tak nestalo a vzniklo cosi, co se mi líbí.

Možná jen ta kytara by mohla mít přesnější tvar...

Takovým malým bonusem do článku je po delší době další z mých digitálních kreseb. Napadlo mě to jednou, během hodiny po tom, co jsme o přestávce se spolužačkou projížděly pinterest a smály se nad vtipnými fotkami z Fantoma, různě upravenými nebo jen doplněnými o texty, které naprosto vystihovaly výrazy herců na fotkách. A taky to vzniklo z toho, že sama pro sebe nemůžu nikde sehnat masku Fantoma (jednu jsem si sama vytvořila, ale vypadá příšerně), tak jsem ji nakreslila alespoň mé milované Shetlandy (skoro jako Fantom CiArského hradu).