Hvězdy vycházejí a zpívají s každým srdcem

Dlouho jsem přemýšlela, pod jakým názvem tento obrázek zveřejnit na DeviantArt - nebo věděla, ale netušila jsem, kterou část textu, z jaké jeho písničky, vybrat. Moc jich nemá a text k mé oblíbené How Many Times jsem nenašla. Ale o hudbě psát nechci. Chci psát o své hrdosti a radosti, dokud ji ještě čerstvě po dokreslení tohoto obrázku pociťuji.

Ano - můžu to říct s naprostým klidem. Jsem na sebe hrdá, líbí se mi to, co jsem nakreslila, což se mi často nestává. Vždycky se moc ráda vracím na první stranu skicáku, kde mám nalepený papír z konce června, kde jsem propiskou zkoušela kreslit portréty. Nelíbily se mi, nepodobaly se předloze a lidskou tvář to připomínalo jen vzdáleně. A pak nalistuji poslední stranu a vidím polepšení, o kterém by se mi ještě začátkem prázdnin ani nesnilo. Ve svém článku O tom, jak jsem se přestala štítit lidí popisuji svou cestu, kdy jsem si postupně oblíbila kreslení lidí a dnes už se toho nebojím. Tento článek začíná možná příliš egoisticky, ale s kvapným příchodem školního roku si potřebuji zvednout sebevědomí, takže mě prosím omluvte. Stejně mi to moc dlouho nevydrží.

Hadley Fraser - v současné době můj oblíbený herec, ale především zpěvák. Jsem si jistá, že jsem ho nekreslila naposledy.

Poprvé jsem se pustila do poloviny těla, čemuž jsem se až do nynějška vyhýbala a kreslila pouze portréty. Toho jsem se popravdě trochu obávala a až do poslední čárky v jeho vlasech se bála, že skončí pouze s dokončeným obličejem a zbytek zůstane ve skeči. Navíc mám pocit, že se po tomto obrázku budu škaredě mračit na každou károvanou košili, kterou si vytáhnu ze skříně.
Další chvíle, kdy my zatuhl spokojený úsměv nastala, když jsem začínala stínovat ruku. Na konci minulého školního roku nás učitelka výtvarné přípravy varovala, že ruce dělají spoustě lidí problém. Trénovali jsem je, byla jsem rozhodnuta se jim věnovat také přes prázdniny, ale z mého přesvědčení nakonec nic nebylo. Začátkem prázdnin jsem si sice nafotila spoustu rukou, když táta se svými přáteli hráli u jednoho z nich, když jsem pak ale začala kreslit lidi, všechno ostatní šlo bokem (stejně tak i kreslení pro RP, stydím se).
Přesto doufám, že se tady časem nějaká studie rukou objeví - aby blog nebyl pouze o portrétech a mých postavách. Párkrát jsem se dokonce přistihla uvažující nad knižními recenzemi, bohužel mám problém se k čemukoliv vyjádřit, zhodnotit. Stejně by to znamenalo se prvně vyhrabat z knižního bloku.

Fantom opery je zde - v mé mysli

V poslední době jsem přímo uchvácena muzikály. Začaly to Bídníci a díky dvěma hercům z nich jsem se dostala k Fantomu opery od Andrewa Lloyda Webbera, podle románu  francouzského autora Gastona Lerouxe (bohové, jak já se těším až v týdnu naklušu do knihkupectví a odnesu si Fantoma v knižním vydání domů!). V poslední době mě dokáže nadchnout kde co, počínaje skvělými muzikálovými herci a ještě lepšími zpěváky. Pro informaci, zrovna nyní mi tapetu na mobilu zdobí Hadley Fraser, ve Fantomovi představitel Raoula (a dalších čtyřech postav z Bídníků... ale dost už o nich). Ten se sice v dnešním článku neobjeví, ale věřím, že mu zanedlouho věnuji vlastní článek ~ věnovala jsem mu sice pár řádků v článku předchozím, zaslouží si však vlastní.

Dalším hercem, který mě k Fantomovi dovedl je Ramin Karimloo (bohové, ten hlas!). Jemu a jeho Fantomovi patří dnešní článek. Když se mi muzikál podařil po třech - ano, třech - dnech stahování konečně stáhnout, dostala jsem se teprve k polovině a do nynějška jsem se na Fantoma nedokoukala. Proč, když jsem se do toho na první pohled zamilovala? Vzhledem k tomu, že je máma z důvodu vyvíjení se nějaké ukopané bestie v jejím břiše doma (ale nemyslím to zle, na bratříčka se docela těším), nemám možnost si v klidu vypůjčit velkou televizi a reproduktory, abych si to mohla vychutnat na plno. Musím tedy čekat, až konečně přemluvím rodiče, aby se na dvě a půl hodiny obětovali a zhlédli se mnou tento skvost. /EDIT: Zrovna rozdýchávám tu krásu, ten muzikál je jednoduše boží, miluji to! A teď to myslím opravdu plnohodnotně. Od začátku do konce... nemám slov, kterými bych to popsala!

Při kreslení tohoto obrázku jsem pociťovala mírnou závrať. Bylo to po týdnu, co jsem v ruce nedržela tužku a neprocvičovala kreslení lidí, takže jsem musela začínat na několikrát. Udělala jsem asi tři skici, přičemž jsem všechny smazala, než jsem se dostala k té, která se jakžtakž dala dál rozvíjet. Dalším problémem bylo stínování, které mi také nešlo do ruky a je to jistě znát. Ve finále to sice není nejhorší, ale ani ne tak docela podle mých představ.

Malovaná část se tam ocitla docela náhodou a předem neplánovaně. Protože na obrázku měl Fantom na klobouku peří, které zahrnovalo vetší část po pravé straně, chtěla jsem vymyslet, jak se mu vyhnout. Růže nebyla špatným nápadem a s ohledem na to, jak jsem se zapřisáhla pracovat více s vodovkami, stalo se. Tuším, že je to v mém skicáku nejbarevnější obrázek.

„Can I ever forget that sight?
Can I ever escape from that face?
So distorted, deformed, it was hardly a face in a darkness...
But his voice filled my spirit
With a strange, sweet sound
In that night there was music in my mind
And throught music my soul began to soar!
And I heard that I'd never heard before...
Yet in his eyes
All the sadness of the world
Those pleading eyes,
That both threaten and adore."

Když mě hudba nutí kreslit

Když jsem se koncem školy dívala asi po šesté za dva měsíce na filmový muzikál Les Misérables, procházela kolem mě zrovna máma a tvrdila, že jsem na tom závislá. Nevím, jestli je přesné mluvit tady o závislosti, já to osobně nazývám láskou. Propadla jsem tomu, těm písničkám, které si pamatuji nazpaměť - a to v anglické, i české verzi (která má kupodivu krásný překlad). Hudba inspiruje - a není se tedy ani moc divit, že mám neustálé nutkání kreslit herce a postavy z Hugova pera, když v jednom kuse poslouchám buď písně ze samotného muzikálu, nebo písně od herců- zpěváků.

Enjolras (Aaron Tveit) a Grantaire (George Blagden) / 27. 7. 2017

„Let me sleep here."
„Go sleep elsewhere."
„Let me sleep here - until I die here."
„Grantaire, you are incapable of belief, of thought, of will, of live, and of death."
„You will see."

Grantaire po milionté na tomto blogu, Enjolras po druhé. Tyto dvě postavy jsou vůbec mé nejoblíbenější z Les Mis - miluji jejich vztah; Enjolrasovu averzi vůči Grantairovi, oplácenou nekonečnou zbožností. Tyto kresby vznikly ve stejný den, s odstupem pár hodin, přičemž Grantaira jsem dokončila někdy kolem oběda. Strašně se mi líbil ten styl, kterým je kreslený a chtěla ho zopakovat i na podruhé... nicméně se mi to příliš nepodařilo a portrét se ani moc nepodobá předloze. Co naplat, zjistila jsem, že se neumím držet jednoho stylu - což bude i na konci článku dobře vidět.

Edgar Allan Poe / 25. 7. 2017
Jake Gyllenhaal / 29. 7. 2017

Dávat sem jednotlivé skeče chronologicky, jak jsou za sebou by bylo zřejmě lepší, nicméně já jsem chaotický člověk a Bídníci jsou pro mě na první místě. Edgara jsem nakreslila ještě v době, kdy jsem neměla po ruce svůj skicák, neboť jsem ho zapomněla u babičky. Jak jde poznat, všechny čtyři portréty jsou jiným stylem, který jsem nazvala "kresli pokaždé jako jiný člověk". Na druhou stranu se možná časem dokopu k nějakému, která mi bude vyhovovat a možná mi i zůstane. V mém případě bych se ale tomu divila.

Hadley Fraser jako Grantaire (2010) a vojenský velitel (2011) v Les Misérables / 2. 8. 2017

„Byl ohromně ošklivý..."
Stejně jako v případě George na něj popis Grantaira nesedí. Zjišťuji, že když něčemu propadnu, mám potřebu to neustále kreslit. Bídníci jedou stále dokola a já se už těším, až dokreslím aktuální obrázek, abych mohla znovu nakreslit Hadleye. Ve filmovým Bídnících sice neměl velkou roli - jen vydal příkaz postřílet mé oblíbené studenty (zatraceně, vždyť je jedním z nich!), strašně jsem ale chtěla nakreslit ten fajnový knír. Namalovat, čímž jsem to celé pokazila a z mé asi milionté platonické lásky udělala domorodého černocha v kostýmu vojáka. Dokonce i Grantaire na papírku pochybuje, že ten člověk je on.
Nejdříve jsem neustále zmiňovala George - teď to bude Hadley. Omluvte mě, ale zřejmě mě lehce kdeco dokáže nadchnout. Kromě toho mám pocit, že si díky tomuto muži zakládám na další závislosti - na Fantomu opery - kde Hadley hraje spolu s dalším skvělým hercem z divadelních Bídníků - Raminem Karimloo.

Bronn (Jerome Flynn) / 4. 8. 2017
Tyrion Lannister (Peter Dinklage) / 5. 8. 2017

Musím říct, že v případě těchto dvou kreseb jsem spokojená. Ačkoliv jsme na každou použila jiný styl. I když obejdu Tyrionovy špatné vousy a vlasy. Z Hry o trůny jsou tohle dvě z mých oblíbených postav, časem možná dokreslím i ostatní.
Jako poslední mám malou ochutnávku s mé nynější závislosti (ačkoliv jsem Fantoma ještě neviděla celého), v podání Ramina Karimloo. Pár dní (asi týden a půl) jsem neměla prostor ke kreslení a teď bojuji se špatným pocitem, že jsem opět zapomněla, jak stínovat. A celkově kreslit. S polovinou obličeje je těžké to pořádně zhodnotit.

No řekněte, dá se do tohoto nezamilovat?