Říká se, že domov je tam, kde máš srdce, ale mé srdce je divoké a volné | Damilion Vaese Giordech

Již poměrně dlouho jsem vám nepředstavila žádnou ze svých postav. A přitom o nich tak ráda mluvím! Nebo spíš píšu, introverti pochopí. Každopádně, když se tak ohlížím ke starším článkům, dochází mi, jak málo jich znáte. Je mi jasné, že mé postavy zřejmě nikoho nezajímají, ale já jim neskutečně ráda dávám prostor. Možnost být skutečnější. Možnost se člověku nějakým způsobem zapsat do paměti.

Nebo se jen snažím vyplnit prázdné místo v mém srdci, protože vím, že nikdy nebudou skutečnými.

Nikdy si s nimi nesednu a nepoklábosím.

Nikdy nenaplním své ideály, které do nich vždy vkládám.

Nikdy nepoznám část sebe samé, kterou jim dávám, aby byly skutečně mými. Jen mými, nikoho jiného.

Hudba jako nástroj pro ignoraci lidstva | podzimní playlist

Když jsem se prostřednictvím otázek na instastories ptala, jaký typ článků byste uvítali, jednou z odpovědí byla hudba. Nebudu lhát, když napíšu, že jsem nad tím již dříve neuvažovala, nicméně jsem si nemyslela, že by někoho mohlo zajímat, co mi hraje dennodenně ve sluchátkách. Vždyť není dne, kdy bych je v uších neměla alespoň na pár krátkých minut. 

Přiznávám, že můj nynější playlist je poněkud jednotvárný - jsem melancholik (z menší části ale i flegmatik), za okny je melancholické počasí a mou podzimní, jaksi neutrální až posmutnělou, náladu podněcují melancholické písničky. Tolik melancholie v jedné vetě! Mám však i své světlé chvilky, kdy mi hraje něco jiného... však o tom už ve zbytku.

Tříměsíční Wrap Up

• Počet přečtených knih: 9 knih
• Počet přečtených stran: 4.173 stran
• Nejobsáhlejší kniha: Bouře mečů, George R. R. Martin
• Nejtenčí kniha: Fantom Manhattnu, Frederick Forsyth
• Překvapení měsíce: Společenstvo prstenu, J. R. R. Tolkien
• Zklamání měsíce: Fantom Manhattnu, Frederick Forsyth

Budeš stále hrát, když všichni ostatní už zemřeli?

Onehdy, kdy jsem přemýšlela, co - nebo spíš koho bych si mohla nakreslit, jsem došla k názoru, že mám ve svém skicáku velmi málo Hadleye Frasera (pro představu, mám ho tam asi nejvíce). Nevadí.

Proč zrovna tento pán? Možná jsem to zde už psala, možná nikoliv. Tomuto herci a muzikantovi vděčím za jakési uvedení do světa muzikálů - kdo ví, jestli bych si po Bídnících pustila Fantoma opery, kdyby mě Hadley (v docela malé) roli vojenského důstojníka v prvním zmíněném muzikálů, nezaujal. Takže ano, dalo by se říct, že jsem si Fantoma pustila díky němu a díky němu i propadla muzikálům.

A právě i z Fantoma je tento skeč - vikomt Raoul de Chagny, a ačkoliv mám ve skicáku povícero jeho portrétů, Raoula v jeho podání jsem ještě nekreslila (nicméně na blogu jsem již jednoho před časem zveřejnila, v podání neméně skvělého zpěváka Simona Gleesona z Love Never Dies). Jako první jsem si vybrala starého Raoula, ze začátku muzikálu, od kterého se retrospektivně příběh odvíjí dál - mladého vikomta ale jistě nenechám opomenutého. 

Celá skica je kreslená obyčejnou pentilkou (zjistila jsem, že mě pentilky moc baví a na takovéto rychlé skicování jsou ideální!).

Čevencový Wrap Up

• Počet přečtených knih: 8 knih
• Počet přečtených stran: 3.662 stran
• Nejobsáhlejší kniha: To, Stephen King
• Nejtenčí kniha: Dej mi své jméno, André Aciman
• Překvapení měsíce: Šest vran, Leigh Burdugo
• Zklamání měsíce: Marťan, Andy Weir

Chůva [povídka]

Dobrá brandy za skvěle odvedenou práci, řekla si a upila ze skleničky. Kuchyni zaplavovalo prskání oleje a lahodná vůně marinovaného masa. Stála u plotny a dbala na to, aby se večeře nepřichytla. Rychle zvedla pokličku z hrnce s bramborami, než stihly přetéct.

V domě byl konečně klid. Po celém dni, který byl plný křiku a pláče, žalování a neustálého odsekávání, se dostavil její vytoužený klid. Měla sice spoustu doporučení a kladných recenzí na webu, ale tyhle děti byly malí Satanové, které snad nedokázal zkrotit nikdo. Velkou část viny dávala jejich rodičům. Kázeň tady nefungovala.

Teď už jen čekala, až se vrátí z pracovní schůze. Neustále zvedala oči k hodinám nad linkou a počítala zbývající minuty do jejich návratu. Ručička se zvedala k celé.

Přesně v čas, pomyslela si opět chůva, večeře je skoro hotová. Nevychladne.

Pět minut po osmé ve dveřích cvakl zámek. Na chodbě se ozvalo klapání podpatků a hlasy. Chůva ztlumila sporák a šla je přivítat. Hned mezi dveřmi jí pochvalovali, jak večeře krásně voní. Stěžovali si, jaký už mají hlad.

Ano, tohle jídlo se mi zvláště povedlo, v duchu se usmívala. Sama si pár kousků uzmula.

„Děti už spí?“ Chůva přikývla. „Tak brzy,“ zasmála se matka. „Obvykle je musíme nahánět po celém domě, abychom je dostali do postele.“ Oba manželé se usadili v kuchyni a sledovali chůvu, když si z police brala dva talíře a nandávala na ně maso s brambory.

„Byly unavené,“ vysvětlovala při tom. „Celý den si hrály venku a jen, co jsme přišli, odpadly a hned usnuly. Jsou to moc hodní andílci.“

Nebyla to tak docela pravda.

Měla těch dětí plné zuby.