pátek 16. listopadu 2018

Říká se, že domov je tam, kde máš srdce, ale mé srdce je divoké a volné | Damilion Vaese Giordech

Již poměrně dlouho jsem vám nepředstavila žádnou ze svých postav. A přitom o nich tak ráda mluvím! Nebo spíš píšu, introverti pochopí. Každopádně, když se tak ohlížím ke starším článkům, dochází mi, jak málo jich znáte. Je mi jasné, že mé postavy zřejmě nikoho nezajímají, ale já jim neskutečně ráda dávám prostor. Možnost být skutečnější. Možnost se člověku nějakým způsobem zapsat do paměti.
Nebo se jen snažím vyplnit prázdné místo v mém srdci, protože vím, že nikdy nebudou skutečnými.
Nikdy si s nimi nesednu a nepoklábosím.
Nikdy nenaplním své ideály, které do nich vždy vkládám.
Nikdy nepoznám část sebe samé, kterou jim dávám, aby byly skutečně mými. Jen mými, nikoho jiného.

Damilion ve své rané podobě, nebo jeho mladický vzhled?
They say home is where the heart is
but my heart is wild and free
So am I homeless?
Or just heartless?
Did I start this?
Did it start me?

Jsem si docela jistá, že když se objevil prvně, neměl jméno. Nebo možná jen křestní, ale určitě nebyl tím zámožným elfem z významné rodiny, kterým je teď. Byl prostě jen posel. Přijde mi neuvěřitelné, že je to rok, co Damilion existuje, co se stal mým oblíbeným modelem při kreslení. Ale zpět k začátku, na kterém byl nikým.
V příběhu se přeci jen objevil jako pouhá vycpávka, něco, co mělo trochu zpestřit děj, když se v záplavě jasných třpytek zjevil na místě. Možná, že kdyby se nestalo to, co se stalo, kdyby se příběh nevyvíjel směrem, kterým se vyvíjel... Damilion by zůstal jen vycpávkou a další postavou bez příběhu, která by mi ležela v hlavě a možná nikdy by nedostala své místo a příběh, svého společníka, kterému by na něm mohlo byť jen maličko záležet.Věci se však nějak semlely a tento ušoplesk dostal možnost žít. Vyvíjet se.

Stříbrovlasý, pohledný a bohatý, prostě Dam.
They say fear is for the brave
For cowards never stare it in the eye
So am I fearless to be fearful
Does it take courage to learn how to cry

So many winding roads
So many miles to go
and oh..

Jistě, ještě před ním se objevil Baltaire (který kupodivu svůj článek má zde), když nad tím tak ale přemýšlím, teprve od Damiliona jsem začala uvažovat nad jakýmsi konceptem Bellmoralských elfů. Bylo zde příliš mnoho otázek. Čím by měli nad ostatními vynikat? Jací by vlastně měli být? Budou mít něco extra? A nakonec skutečně něčím extra jsou.
Dary, v tomto konkrétním případě přemisťování. Damilionova minulost tím nabyla jiných obrátek, jeho postavení v příběhu začalo dávat smysl a samozřejmě, člověk pak dostal možnost psát o něčem víc. Ono to tím přemisťováním samozřejmě začalo, ale nebyl by takový pouhý rychlo-posel nudnou postavou, jak se říká nemastnou neslanou? Z Damiliona se stal prvorozený syn z významné rodiny a jeden z nejbohatších obyvatel mé malé země. Kromě královského posla měl být i finančním sponzorem bezpočtu sociálních institucích, Bellmoralské armády a mecenáš mladých umělců, kterým pomáhá se prosadit. Přeci jen, sám je nejlepším malířem, především krajinářem, své doby. A sice po dokončení výtvarné akademie, kde se jeho dar přemisťovat se z místa na místo během pár sekund, aktivoval.

Helga, jeho adoptovaná dcera.

Oh they say love is for the loving
Without love maybe nothing is real
So am I loveless or do I just love less
Oh since love left
I have nothing left to fear

So many winding roads
So many miles to go

Čas strávený na akademii mu kromě daru přinesl i něco víc. První, a zřejmě i poslední velkou lásku, nepočítáme-li předchozí malé a nepodstatné románky. Se svou ne o moc starší učitelkou se po konci svých studií oženil, nicméně právě kvůli svému daru byl nucen manželku opustit a cestovat po zemi, aby svůj dar prohloubil a byl schopen dostat se úplně kamkoliv, pro své i královy potřeby. V Damilionovi ale vždy bylo něco nezkrotného a svou tříroční cestu Bellmoralem vlastně miloval. Stále miluje cestování. Vždyť se narodil na severu země a čeho se se svým dvojčetem naběhal (nutno podotknout že v době, kdy jsem nad jeho cestymi uvažovala, vůbec jsem netušila, že se několik měsíců rozhodnu mu dát dvojče, natožpak ještě druhého mladšího bratra; jak jsem psala, stále se vyvíjí). Zaslepený láskou přitom po celou tu dobu neviděl, že ho Luisa, jeho manželka, miluje pouze pro jeho věhlasné bohatství a za jeho nepřítomnosti nejen že z něj dělá paroháče, ale s manželovým majetkem nakládá po svém a rozhazuje ho, kde se dá. Teprve po svém návratu domů zjistí, jak se věci mají, se svou ženou se rozvede a z Damiliona se stává muž, který ženám již nedokáže plně důvěřovat.
Ani jeho zášť však nebyla nekonečná a když mu u dveří zaklepala jedenáctiletá holčička, dcera jeho bývalé manželky, která rok před tím zemřela, a jejího milence, který mladé Helge ubližoval pro to, kým byla, nedokázal jí říct ne a tak ji zcela samozřejmě vzal pod svá křídla. U něj a jeho rodiny Helga našla pochopení pro to, za co byla u svého vlastního otce týrána a znásilňována, především pak u jeho nejmladšího bratra Tanyla, který jí rozuměl ze všech nejlépe - ale o tom třeba v jiném článku. Důležité je, že pro mladou Helgu se stalo naprosto přirozeným oslovovat Damiliona jako "tatínka".

Tři bratři s rodinným erbem;
zprava: Damilion se svým dvojčetem Faedionem
(mně osobně připadají jako doktor Jekyll a pan Hyde :'D)
a nejmladší Tanyl nad nimi.
When I start feeling sick of it all
It helps to remember I'm a brick in a wall
who runs down from the hillside to the sea
when I start feeling that it's gone too far
I lie on my back and stare up at the stars
I wonder if they're staring back at me

Od tohoto bodu se dostávám k okamžiku, kdy nejen Damilionova existence začala dávat smysl, ale také existence jeho rodiny. Vlastně, abych se přiznala, dlouho jsem nevěděla, kým jeho rodina bude. Dlouho jsem přemýšlela, jak se mohlo stát, že se vyšvihla na jakýsi vrchol Bellmoralské aristokracie. Abych pravdu řekla, ani si pořádně nepamatuji, jak mě to napadlo, ale z Giordechů se prostě stali chovatelé pegasů a s tím po Bellmoralském letectvu i nejlepší letci / jezdci. Od toho mají stylizovaného pegace i v erbu, vyvedeného ve stříbrné (odkazující na barvu jejich vlasů, protože každý Girdech je má stříbrné) na zlatém poli, coby odkaz na jejich bohatství a jedinečnost.

Ke každé postavě se snažím najít písničku, kterou bych poslala jinému člověku, kdybych měla konkrétní postavu nějak charakterizovat. Proč také ne - lidé se v textech písní hledají neustále, slova jiných, umělců, kteří nás neznají, mnohdy dokážou říct víc, než jsme třeba sami schopni zformulovat. Takže Home od Passengera je Damilionova píseň. Někdy je jednoduché k postavě nějakou přiřadit, říct si: „Ano, to je ona!", jindy to zabere chvíli času, vždy je to ale spontánní. Stejně jako u nás, normálních lidí.

Ale aby se neřeklo, přeci jen je v jeho životě "žena", kterou bezmezně miluje a naprosto jí důvěřuje. Je jí jeho pegasí klisnička jménem Renemara, kterou na tomto obrázku zvěčnila úžasná Taya! ♥

1 komentář:

  1. Tvoje postavy, že nikoho nezajímají? Fff, dobrý vtip! Haha.

    Netušila jsem, že má tolik spletitou historii. A překvapilo mě, že byl na počátku pouze výplňkovým charakterem. Ale... tohle se stává poměrně často. Alespoň mně tedy... xD Vždy si chci dát nějakou postavu, výplňku, do příběhu pro spestření děje, ale nikdy to nezůstane jen u jména a vzhledu. Postupně to vše napojuji a propojuji s dalšími příběhy. A pak to dává smysl.

    Jůůů, jsem ráda, že se ti moje ilustrace líbí, i když je to můj první pegas. :D

    Co se týká přiřazování písniček k charakterům, také to tak mám. A ohromně mi to pomáhá. Někdy mi nová postava vznikne čistě na základě poslouchání nějaké písničky. Hudba je úžasná, má velké kouzlo.

    OdpovědětVymazat