Jak je rok dlouhý | 2017

Ačkoliv se snažím veškerou svou pozornost věnovat psaní tohoto článku, neodpouštím si samovolné pokyvování hlavou, třebaže mě děsně bolí za krkem. Němě si prozpěvuji a prsty mi po klávesnici běhají zcela samy do rytmu Come Alive z nového muzikálu The Greatest Showman, který jsem sice ještě neměla možnost vidět, ale který naprosto miluji. A proč taky nedat prostor troše radosti - těším se z toho, že tímto článkem za sebou uzavřu svůj knižní rok a půjdu vstříc novým knižním příběhům.
Jak je rok dlouhý... z každého měsíce jsem vybrala jednu knihu, která se mi nejvíce líbila, zaujala. Měli jste s některou z nich letos tu čest také?

Myslím, že se nenajde příliš mnoho jedinců, kteří by neslyšeli o Zaklínači - ať už o jeho knižní, nebo herní podobě. Tuším, že jsem kolem této série v knihovně chodila jako pes kolem horké kaše, než jsem přeci jen jeden výtisk popadla a odnesla domů. Nebudu lhát, když napíšu, že to byla láska na první přečtení. Nikdy - opravdu nikdy - nepřestanu obdivovat autory fantasy literatury. Nepřestanu obdivovat jejich schopnost svět vytvořit a předat ho dál čtenářům. Vím, nepíšu to na tomto blogu poprvé a jistě ani naposledy, ale já tyto smyšlené světy jednoduše miluji a nedám na ně dopustit. 

Meč osudu jsem si nadělila k Vánocům minulý rok a hned jsem s ním začala rok nový.Víte, Sapkowského bez delšího přemýšlení zařazuji mezi své nejoblíbenější autory. Jeho knihy miluji pro spoustu věci, ale jednou a velmi podstatnou (alespoň pro mě) je jeho schopnost postavy a rasy odlišovat. Nemyslím ale vzhledově ani povahově. Ve fantasy literatuře, a literatuře obecně, se moc nesetkávám s tím, aby autor odděloval typ mluvy. A když už ano, není to tak moc viditelné. S tímto jsem se jistě ještě nikde nesvěřila, ale miluji nevhodnou a vulgární mluvu trpaslíků!

„Meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty."

Knižní výzvy 2018

Prosinec se tak docela nevyvedl podle mých představ.
Totiž, mé představy byly mnohem produktivnější, než já. Ale to se stává, když máte sklony k prokrastinaci. Nejvíc mě mrzí, že do konce roku už nestihnu dočíst svých vysněných 60 knih, neboť jsem se během svátečního shonu sekla na sté straně knihy a zatím jsem se dál nedostala. Doufala jsem, že bych mohla vydat článek o dvanácti nejlepších knihách v roce, nebo něco z mé umělecké tvorby - mám opět spoustu malých skic. Podtrženo a sečteno, prosinec byl bez příspěvků.

Sice jsem se v roce 2017 žádné podobné výzvy neúčastnila a hrála jsem sama na sebe, pro nastávající rok jsem se rozhodla k této Knižní výzvě od Ells vrátit. Cílem si dávám 50 knih. Co se ale čtení týče, chtěla bych být v roce 2018 mnohem akčnější. Psát více recenzí. Více psát obecně. Více se zaměřovat na svůj bookstagram (protože ta komunita je opravdu bezvadná!). Chtěla bych přečíst více knih o rozsahu stran 800 + a pouze pro tyto knihy vyčlenit letní prázdniny (to neplatí pro ACOWAR!). V podstatě tento článek beru i jako takový způsob předsevzetí a tentokrát bych si ho ráda i vyplnila.

Abych docílila větší pozornosti, kterou bych chtěla věnovat svému bookstagramu, rozhodla jsem se zapojit hned do dvou knižních výzev.

Tou druhou je výzva od @anisinspiration, která se mi na první pohled moc zalíbila a bez většího přemýšlení jsem se rozhodla také zúčastnit. Je to rozhodně pěkný a zajímavý nápad, úkoly jsou skvělé a já doufám, že mě konečně přinutí přečíst si Harryho Pottera v angličtině. Čím více lidí se zapojí, tím více to autorku jistě potěší. Řekla bych, že je to ideální i pro lidi, kteří na čtení nemají moc toho času a kteří by rádi přečetli měsíčně alespoň jednu knihu.

Uf. Řekla bych, že jsem vypotila vše, co jsem prostřednictvím tohoto článku chtěla předat. Snad už bych jen popřála mnoho zdaru do Nového roku a mnoho přečtených knih, spoustu úspěchů a vše kolem, co se hodí.

» KNIŽNÍ VÝZVY 2018 «

Wrap Up | listopad 2017

Tolik knížek, co jsem přečetla za listopad, jsem neměla ani za jeden měsíc o letních prázdninách - uznávám, osm knih není nic světoborného, ale já jsem za tohle číslo neskutečně šťastná. Samozřejmě bych se nedostala na osm knih, kdybych nehodila marod a neležela týden a půl doma, obklopená knihami. Podařilo se mi rozečíst se a vyhrabat se ze svého bloku - donutila jsem se denně trávit více času nad knihou než nad zapnutým ntb a ačkoliv jsem měla pár příběhů, se kterými se mohlo pohnout, chvíli psát, cítila jsem, že ten den strávený nad knihou je nějak správný, dobře zabitý čas.

Proč mě miluje?

Nehledejte v názvu článku nějaké hluboké zamyšlení z mé strany - na(ne)štěstí se s takovými otázkami nemusím zabývat a možná je to lépe. Stačí mi poslouchat ostatní v mém okolí a docházím k názoru, že jsou s tím stejně jen samé starosti. Spíše by bylo namístě se ptát "Proč mě nemiluje?". Kdo? To nevím.

Proč tedy takový název článku? Zdá se, že jsem šla opět do sebe a vrátila se ke skicování lidských portrétů. A zase mě to baví stejně, jako na začátku - vyhrabávám se ze svého propadliště, o kterém jsem psala v předchozím článku. Brzy to vidím na další článek ze série Papírkování, protože mám ze školy opět pár použitelných skic; vesměs z mé hlavy. To samé ovšem neplatí o muži v tomto článku - představuji vám jednoho ze svých oblíbených zpěváků, na kterého jsem narazila poměrně nedávno. Simon Gleeson.

Why Does She Love Me? je píseň z muzikálu Love Never Dies; trochu méně povedeného pokračování Fantoma opery s neméně povedenými skladbami. Na Simona jsem stejně, jako na zbytek herců z tohoto muzikálu koukala s opovrhováním v očích - Ben Lewis mi v roli Fantoma absolutně nesedl, nesedl mi jeho hlas a někdy zněl jako pedofil a Anna O'bryne má sice hlas krásný, ale není to Sierra Boggess. V mém srdci zůstává jednoduše trojice Karimloo, Boggess a Fraser tou zlatou... ba ne, diamantovou. Protože je Hadley Fraser podle mého úchvatným Raoulem, mhouřila jsem nad Simonem v této roli oči, ačkoliv mi byl z oné hlavní trojice výše zmiňované nejsympatičtější. Co více říct, písní Why Does She Love Me? si mě podmanil a ačkoliv je Raoul v LND na zabití, oblíbila jsem si ho. Je to talentovaný muž s krásným hlasem - ještě i teď, při psaná tohoto článku, mu do uší hraje jeho album Elements a čím častěji ho neposlouchám, tím víc uvažuji nad tím, že až příště půjdu kolem prodejny hudebních alb (a nebudu mít zrovna co jiného k objednání) objednám si právě Elements.

Papírkování #1

V poslední době mě přechází nálada na kreslení. Vlastně mám pocit, že v mém roce se najde více těch chvílí, kdy mě prostě nebaví ani tužka ani digitální kresba. Už poměrně dlouho jsem neotevřela svůj skicák a od posledních obrázků z něj - kreseb Hadleye a Ramina - jsem se o nic pořádného nepokusila. Když do toho nepočítám školu, samozřejmě. Na umělecké škole prostě nemůžu říct, že se mi nechce pracovat.

Kresbu Hadleye považuji za svůj vrchol (odkaz na článek) v kreslení lidí. Tohle je TEN bod, ke kterému jsem koncem června, kdy jsem lidi začala kreslit, vzhlížela. Tehdy jsem nevěřila, že ho dosáhnu. Ne letos. Možná jsem nevěřila ani na to někdy. Pořád proto nedokážu uvěřit, že ta stránka v mém skicáku je skutečně kreslená mou rukou. Protože se mu to podobá. Protože se mi to líbí - snad jako jediný z mých obrázků.
Ramin... byl takovým pokusem (odkaz na článek). Chtěla jsem zkusit něco nového, nekreslit stále jen lidské tváře. Jistě, u kreslení lidí jsem zůstat chtěla, ale chtěla jsem to také nějak obměnit. Aby to bylo trochu jiné. Volba padla na černý papír a bílou pastelku, protože jsem si vzpomněla na své práce, které jsem měla před dvěma roky donést k talentovým zkouškám. S těmi mi pomáhal učitel ze ZUŠky a portrét mě přinutil přesně takto nakreslit. Vzpomněla jsem si, jak strašně mi to nešlo. A teď vzpomínám, jak strašně mě bavilo Ramina na černý papír kreslit. Juj, a i tady jsem nadmíru spokojená.
Ze svého kreslícího bloku viním, jak se mi zdá, právě tyto dva obrázky. Protože jsou v mých očích dokonalé. To nejdokonalejší, čeho jsem byla schopná. Teď se bojím do skicáku cokoliv načmárat, abych nepřestřihla laťku, kterou tyto dva obrátky nasadily, a nezřítila se opět do hlubin neschopnosti. Ačkoliv vím, že přesně tam spěji.

Jsme už mrtví | Havraní kruhy

V poslední říjnový den se mě naše češtinářka znenadání v hodně zeptala: „Už jsi četla Sílu?" Jsem vždycky trochu překvapená, když na mě takto promluví před celou třídou, i když vím, že máme podobný vkus na knížky. Harry Potter a Jo Nesbø - měly bychom si o čem povídat. Snad i proto ji jako jediná ze třídy neoznačuji za nejhorší učitelku na škole, mě čeština s ní svým způsobem i baví. Jasně, od začátku tohoto školního roku, kdy nás vyučuje i z matematiky, je to trochu horší a tak můžu jen doufat, že si svou pověstí o pořádku v mých věcech do školy vykoupím dostatečnou na konci roku. Nicméně na její otázku jsem odpověděla pouze tím, že vychází až začátkem listopadu. Ale nebyla bych to já, kdybych si to prostě ještě ten den (ačkoliv jsem zrovna spěchala, abych ještě stihla doběhnout do prodejny cédéček pro své Love Never Dies, které konečně po měsíci došlo) nevzala po cestě přes knihkupectví a ejhle! Síla tam byla. Několika měsíční čekání bylo konečně u konce.

Ódinovo dítě bylo, v době kdy vyšlo, tím typem knihy, okolo které jsem chodila jako kolem horké kaše a pokaždé slintala nad tou dokonalou obálkou. A nejen kvůli ní - původem norská trilogie je inspirovaná severskou mytologií, která (leč bych vám byla schopná vyjmenovat jen pár bohů) se mi líbí. Navíc, co jsem měla se severskými spisovateli tu čest, žádný mě nezklamal - věřila jsem, že tomu v tomto případě nebude jinak. A taky že nebylo.
Příběh patnáctileté Hirky nás zavádí na Ymslandu - do světa ocasatých ætlingů, kteří by nás, lidi, nazývali nákazou, plísní. Protože by nám chybělo to nejdůležitější, ocas. Hirka se potýká se stejným problémem a ve svých patnácti letech se dozvídá pravdu; o ocas ji nepřipravil vlk, nikdy ho neměla. Je Ódinovým dítětem, mýtem, člověkem. Své tajemství se snaží za každou cenu skrývat, hledat spojence. Ale blíží se obřad, kdy má před zraky Manfally přimknout a navíc není jedinou, kdo prošel bránou mezi světy...

Wrap Up | říjen 2017

Už teď vím, že nemám šanci do konce roku přečíst sedmdesát knih - a to ten rok tak nadějně začínal! Přesto je ale nutno říci, že jsem nepřečetla snad žádnou knihu, která by se mi vyloženě nelíbila. Asi nějaký dobrý výběr, jak se zdá. Ani říjen není výjimkou a mně se opět sešlo pár skvělých knih. Nemůžu se bohužel pochlubit žádným novým přírůstkem do knihovničky, ale s potěšením mohu napsat, že jsem si konečně založila bookstagram, o které jsem tak dlouho přemýšlela! A taky jsem si koupila svou první Funko Pop figurku - s mým oblíbeným Lupinem. 

Svět zachrání a přetvoří právě tito snílci | Říše bouří, Sarah J. Maas

Jistě to znáte, když se na nějakou knihu opravdu moc těšíte a naivně hned v den, kdy vyšla, si to napochodujete do knihkupectví aby jste zjistili, že ji ještě nemají. Nebo rovnou do třech knihkupectví. A další den taky nic - přitom v Kosmasu jsem od Maas kupovala dvě knihy ještě před oficiálním vydáním a u Říše mi řekli: "No asi koncem měsíce." To čekání se ale vyplatilo, Maas mě ještě nikdy nezklamala! O to horší pro mě po přečtení bylo vědomí, že na další díl si budu muset zase nějakou dobu počkat. Teď ale nemyslím dobu, než přeloží Tower of Dawn, ale až ten další díl. Panebože, musím vědět, jak se bude příběh dál odvíjet. Musím.

Nic není horšího než příběh bez konce | Kostičas, Samantha Shannon
Kostičas jsem si chtěla přečíst už celkem dlouho - pokaždé se mi do toho ale něco vlezlo, nebo jsemprostě jen chtěla dát přednost nějaké jiné knize, která mě lákala více. Ne, že by Kostičas nebyl jednou z těch knih, které mají naprosto dokonalou obálku a zajímavou anotaci. Nad knihou jsem téměř slintala pokaždé, co jsem ji viděla u kamarádky v poličce a nyní mohu konečně říct, jakou mám radost z toho, že jsem se do knihy skutečně pustila. Už se těším, až kamarádce sbalím i druhý díl, těším se, jakým směrem se příběh bude vyvíjet dál. A Strážce?! Další jméno na mém imaginárním seznamu potencionálních manželů.

V hudbě je jakási síla, působící, že přestane existovat všechen vnější svět a zůstanou jen tóny, které vám zasáhnou srdce | Fantom opery, Gaston Leroux
Abych tak pravdu řekla, nikdy jsem nebyla moc na muzikály a divadla - ne, že bych to neměla ráda, jen se mi to pokaždé vyhýbalo. Začátkem roku, ani nevím jak, jsem se ale dostala k muzikálu Les Misérables (Bídníci) a zamilovala si ho - zamilovala si jak tento muzikál, tak román Victora Huga. The Phantom of The Opera je druhým muzikálem, který mě chytil za srdce. Hluboce a upřímně jsem se zamilovala do příběhu a není den, který bych nenastartovala hudbou z tohoto... skvostu. A kniha za muzikálem samozřejmě nezaostává, ba naopak, dává nám nahlédnout více do minulosti a charakteru postav. Stále hlouběji propadám do hlubin lásky k tomuto příběhu. Navíc mám pocit, že čím hlouběji mu propadám, tím větší mám nutkání vzít po téměř dvou letec do ruky housle.



Lidé dnes znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho | Obraz Doriana Graye, Oscar Wild
Tohle je jedna z knih, na které jsem se dlouho chystala a ne a ne se k ní dostat. Teď si ani nedokážu přesně uvědomit, kdy jsem si ji kupovala... ale tuším, že ve stejný den jako Fantoma opery (ano, určitě je to ten den, kdy jsem utratila všechny své peníze z brigády a nutno podotknout, že to bylo asi dva dny potom). Jsem skutečně ráda, že jsem se ke knize konečně dostala, protože mě bavila a líbilo se mi s procházet s Dorianem jeho proměnou. Mám ráda knihy, ve kterých autoři popisují myšlenky a pocity postav tak, jako to popsal Wilde. Je to geniální kniha a člověka donutí přemýšlet nad vlastním chováním a jak by asi jeho vlastní takový obraz vypadal.

Inktober | část 3.

Byla jsem přesvědčena, že bych články k Inktoberu mohla přidávat každou sobotu. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem byla v minulém týdnu naprosto neproduktivní a do ničeho se mi zrovna nechtělo - nehledě na to, že se setkalo pár písemek, kterým jsem se musela věnovat alespoň tak, aby se neřeklo. Kreslení šlo tedy stranou a já se můžu jen divit, jak to, že jsem o čtyři dny pozadu. Myslím, že budu Inktober plnit ještě i v listopadu, tedy to bude takový můj Inkvember.

A taky jsem došla k názoru, že jsem už dlouho nekreslila Fantoma, Grantaira,... no prostě nějakého člověka. Nic to nemění na tom, že tohle je snad nejhorší část mého Inktoberu (nevím, jestli se mám smát nebo brečet).

« předchozí část || následující část »

♦ 15. den - alchymista | Alcyon

Této postavě jsem ze začátku působení na tomto blogu věnovala samostatný článek. Mám tuto postavu opravdu moc ráda, a o to více mě také mrzí, že jsem si s obrázkem nedala více práce. Myslím, že jsem v ten den neměla ani moc náladu kreslit, nebo nevím, jednoduše jsem stresovala z toho, že Inktober nestíhám. Přitom se vlastně nic neděje. Budu to Alcyonovi muset nějak vynahradit, aby nevyhodil do povětří palác při (záměrně) nepovedeném pokusu.

♦ 16. den - míšenec | Dalaila

Dalaila je jednou z postav o kterých vím, že jsou, nevím, jak se zjevily, ale prostě jsou. V příběhu se nevyskytují, ale zároveň jsou něčím významným. U této napůl lvice, napůl vlčice, ji zvláštní dělají její rodiče. Její otec je kapitánem královi gardy (kterého je možno najít v první části Inktoberu) a její matka Mistryně Nadání pro život. Protože má od každého z rodičů něco, její vlastní podstata je vlastně jediný lék, který jejímu otci dokáže alespoň částečně pomoci.

♦ 17. den - zlo | Jakina /w Askaru

Výjev z příběhu, který bych možná ráda i jednou převedla do digitálu (možná, až budu mít nějaký fungující tablet). Jakina, žákyně Silentshade, je zde zobrazená při její zkoušce, kdy se musela postavit Temnému Smrtonošovi. Který je bohužel méně děsivý, než jakého jsem si ho prvně představovala. Stále se snažím najít nějaký svůj styl, jak stínovat tuší, ale stále se do toho nemůžu pořádně dostat. Mám ještě několik dní na to to dál zkoušet.

♦ 18. den - bylinář | Therris

Snad poprvé v tomto Inktoberu se objevuje má postava, za kterou skutečně píšu, která má příběh. Páni, vlastně je už třetí... pak je tedy přinejmenším nejaktivnější. Tento obrázek se mi poměrně dost líbí a postava samotná je jednou z těch oblíbenějších. Therris je Nadaná, flomág, jak se nazývají ti z Nadaných Země, kteří ovládají rostliny, každou poznají a dokonce zemi donutí plodit - ale to pouze ti silní, ke kterým Therris, coby Obdarovaná, nepatří.

♦ 19. den - elf
Původně jsem chtěla nakreslit svého Damiliona, nakonec z toho vznikl ale nějaký random elf, který ovšem vypadá, jako kdyby byl skřížený s trollem. Zvláštní, zřejmě takovéto spojení uplatním v příběhu, ať je postava něčím zajímavá... ačkoliv nemám páru, jestli v Bellmoralu trollové žijí. Ostatně jsem ale SUD, může tam žít cokoliv. Ach jo, skutečně bych měla opět začít kreslit lidi, a hlavně používat nějaké podklady a nevymýšlet si z hlavy.

♦ 20. den - opilec | Baltaire
Také jemu jsem jeden z článků tady na blogu věnovala. V příběhu, kde se sice neobjevuje ale padla o něm zmínka, jsem ho nazvala jako "elfa, který by byl schopný vypít líh i z nádrže na mrtvolu". Toť si myslím, že je naprosto výstižný způsob, jak Baltaira popsat a víc slov by snad ani nebylo třeba. Každý by si o něm po těchto udělal svůj obrázek. Já mám ostatně tohoto chlapíka ráda.

♦ 21. den - druid | Igna

Další nová postava, aneb. když nevíte, jakou postavu k tomuto zadání nakreslit. Inu, měla jsem tady elfí čarodějnice z Bellmoralských ostrovů, zde je jedna z jejich druidek. Tyto čarodějnice se vrátily k podobnému životu, jakým žili původní obyvatelé země a nepřijímají Nadané. Ostatně se straní veškeré civilizací a zajímavostí je, že se mezi nimi nenajde nikdo mužského pohlaví. Je to takový babinec.

Inktober | část 2.

Další týden za mnou a musím říct, že tento byl možná z pohledu kreseb vydařenější, nicméně mnohem hektičtější. Aniž by mě to samotnou nějak zvláště těšilo, musela jsem se po večerech věnovat víc škole, než papíru a tuši a protože je brzy ráno stále ještě tma (a povětšinou jedu autobusem, ve kterém nejde svítit) nemohla jsem se učení do školy věnovat po cestě - nehledě na to, že v šest ráno stále ještě nejsem dostatečně probuzená a tma všude kolem mě v tom tak akorát podporuje.

Jsem sama se sebou ale spokojená, částečně. Pomalu si začínám více rozumět jak s tuší, tak s anilinkami (!!!), jejichž barevnost upřímně miluji. A co více, konečně jsem se dostala také k jiným postavám, než jen ke svým.

« předchozí část | následující část »

♦ 8. den - nemrtvý | Kostík

Ani nevím, jak jsem na tuto postavu přišla. Byla dlouho v hlubokém zapomnění, když tu náhle vyplula z mých vzpomínek digitální kresba, kterou jsem nakreslila tři roky zpátky. Bylo to v době, kdy jsem s digitálním kreslením začínala a tehdy jsem byla nemocná. Ležela jsem v posteli s čajem a tabletem a kreslila tohoto lvíka, kterého jsem vymyslela ani nevím jak. Ale byl a vrátil se, aby mohl opět být. Kostíku, vítej mezi Bellmoralskými postavami!

♦ 9. den - bard | Nicolas /w Kami

Při kreslení tohoto jsem došla k názoru, že jsem už dlouho nenakreslila žádného člověka a proto bych si na to opět měla udělat čas, abych se vyvarovala dalším, jako je tento. Původně jsem byla relativně spokojená se skicou, poté jsem ale udělala tuší prví šmouhu a bylo mi jasné, že tohle dopadne všelijak, jen ne podle mých představ. Přidávám tento obrázek k seznamu méně povedených kreseb tohoto Inktoberu a doufám, že další lidi se vyvedou lépe.

♦ 10. den - okřídlený | Zero /w Zero

Tohle se mi líbí. Nebudu vám lhát a na rovinu řeknu, že jsem zatím z celého Inktoberu s tímto obrázkem nejvíce spokojená. A jak jsem se původně bála, že to anilinkami pokazím, musela jsem konstatovat, že to není vůbec špatné a že bych barvám snad měla dát další šance. My si k sobě nakonec cestu najdeme, pevně v to věřím. Jen to chce čas. Snad se to Zero líbilo alespoň částečně tak, jako mně, protože jsem už dlouho nebyla s něčím tak příjemně spokojená.

♦ 11. den - démon | Brian

Oprostila jsem se od fixů, kterými jsem obvykle zvýrazňovala stíny a uchýlila se ke šrafuře, která mě sice baví, ale jejíchž styl jsem si ještě tak docela neurčila. Jinak je to ale zábava a baví mě to. Navíc se mi líbí, co se dá dělat s tuší, když se zředí s trochou vody. Na celém letošním Inktoberu mě však nejvíce překvapuje, že jsem zatím ani jednou nerozlila tuš, což je celkem úspěch - jen doufám, že se mi to nyní nepodařilo zakřiknout. Nerada bych utírala tuš ze stolu nebo hůř, z notebooku.

♦ 12. den - duchovní | Ngani

Mám jednu skvělou vlastnost, a to pokazit všechno, co se mi líbí. Tak či onak to není nejhorší a já jsem stále spokojená, především s orlosupem, kterého jsem se snažila vystínovat co nejrealističtějšího. Nevím, jestli se mi to podařilo, já jsem ale každopádně spokojená. Ta tuž mě vážně začíná bavit čím dál víc, Inktober je skvělá věc! V Bellmoralu je sice orlosup podoba boha vzduchu, je ale také jakýmsi pojítkem mezi světem živých a mrtvých. A duchovní Nadaní dokáží rozmlouvat ve snách s bohy - má rysice Ngani je jednou z takových.

♦ 13. den - bůh (dobrý) | Lutuma, Matka příroda
Tato bohyně jsem si ze všech Bellmoralských bohů líbí snad nejvíce. Ani moc nevím proč, snad, že byla první, dávno před tím (dávno... dva roky), než se myšlenka na Nadané vůbec zformulovala. Pamatuji si, že se vůbec poprvé objevila v příběhu z města Justitin, kde se její socha v tamějším parku nachází. Obvykle má na hlavě věc z květin, na který jsem ovšem zapomněla a musí si tedy vystačit s kvítím za ušima. V digitální kresbě jsem ji kreslila už párkrát... tady se mi ale povedla (dle mého) nejvíc.

♦ 14. den - bůh (temný) | Disaris, bůh stínů
Vitím to tak, že Inktober pro mě bude měsícem, kdy nedostanu tuž z rukou. Ne, vážně, jsem strašně nepořádná ať kreslím nebo maluji čímkoliv a tuž je snad nejhorší. Ani bych se nedivila, kdyby se mi ten pigment vsál do kůže a už tam zůstal. Inu, možná bych pak mohla být Šerochodcem... i když asi ne, tichá a nenápadná chůze není můj obor. Poslední kresba tohoto týdne znázorňuje boha Šerochodců. Není hmotnou postavou, pouze stínem...

Inktober | část 1.

První týden Inktoberu mám (ne)úspěšně za sebou. Upřímně se divím, že jsem u toho skutečně setrvala, znám se a vím, jak to se mnou je. První tři dny byly hotová katastrofa. Má snaha o spřátelení se s akvarelem nevedla k ničemu jinému, než k rozohnění naší společné nevraživosti. Opět. Vtipné je, že kdy jsme ve škole dělali v typografii zadání iniciály, které nás měly nějakým způsobem charakterizovat, odrážet to, co máme rádi... tam ten akvarel vypadal najednou dobře, vcelku. Alespoň mě se to líbilo (na výsledek můžete mrknout zde).

Když se ale vrátím k Inktoberu, těším se upřímně na další týden, kdy se konečně dostanu taky k postavám mých hráčů. Alespoň některých. Jen doufám, že se mi je nepodaří úplně pokazit.

« seznam zadání | následující část »

♦ 1. den - královský | Neory Irnir II. Tawnee

Pro první den jsem si vybrala, jak jinak, než postavu Bellmoralského krále. Tento den jsem kreslila na dvakrát, protože neumím kreslit vlky a psovité obecně a první obrázek se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Ne že by to napodruhé byla nějaká sláva, já jsem s tím ale jakžtakž spokojená. No a co to Neory má na hrudníku? K začátku blogu se tady objevil článek s Neoryho příběhem, o jeho korunovaci a vzpomínkách. Znamení na jeho hrudi je vlastně cejchem, který mu je jakýmsi životním prokletím.

♦ 2. den - elementární  | Quarris, Diana, Tsuna, Sonal

Přesně o této katastrofě jsem v úvodu psala. Ale abych všechno zlé nepřičítala jen akvarelu, dost jsem to pokazila i já sama. Protože jsem tento obrázek nekreslit přesně druhého, kreslila jsem ho až třetího a to poměrně rychle a nerozvážně a má vize, která mě celý den doprovázela ve škole, se nenaplnila. Alespoň Dianu se mi podařilo nakreslit... víceméně podle mých představ. Když pominu oheň, který se kolem ní vlní jako slimák po pozření chilli omáčky.

♦ 3. den - wyvern | Letec s dráčetem

V mé hlavě to vypadala neskutečně roztomile už ve chvíli, kdy jsem o tomto malém wyvernu psala v příběhu. Protože mláďata přeci roztomilá jsou, zvláště, když je pak porovnáme s dospělými a cvičeními jedinci Bellmoralského letectva. Ani nevím, jak mě napadlo ho udělat fialového a pařátek, který si žužlá, je když ne roztomilý, tak divný. Musím se naučit kreslit dráčky a v budoucnu tento moment nakreslit znovu - pokud do té nedohledné doby nezapomenu ten skvělý název, který bych tomu ráda dala.

♦ 4. den - ušlechtilý | Lady Mirabell

Tuto postavu, jestli si dobře pamatuji, jsem kreslila poprvé asi tak před rokem. Byl to jen poměrně rychlí skeč, který se mi nicméně relativně líbil i proto, že tam Mirabell skutečně ušlechtile vypadala. Opět, když to vezmu s rezervou. Bohužel, jsem neskutečně nepořádný člověk a papír se skečem skončil kdovíkde a na mém instagramu se mi hledat nechtěl. Tento den byl pro mě ale zlomový a kromě fixů jsem se uchýlila k dámskému peru a černé i zlaté tuši (kterou jsem si úplně zamilovala).

♦ 5. den - zákon | Milyro Fillel
S naprostým klidem můžu říct, že tohle je z prvního týdne Inktoberu můj nejoblíbenější a nejpovedenější obrázek. Postavu Milyra mám velmi ráda, ačkoliv pro něj bylo v příběhu místo jen krátce a nyní odpočívá s dalšímu postavami, které jednoduše... nemají kde se objevovat. Těším se dne, kdy si najdu hráče pro příběh z královského prostředí a kdy se spousta mých postav bude moci projevovat. Paradoxem je, že většina postav, které si vymyslím, jsou právě pro tohle prostředí, kde se příběh nepíše.

♦ 6. den - mág | Bellmoralská elfí čarodějnice
Elfů a lidských tvorů celkově v Bellmoralu příliš není. V pralesích sousostroví Attoli ale žije malý kmen elfích čarodějnic, které jsou poměrně plaché a není je jednoduché zahlédnout. Abych tak pravdu řekla, tohle je naprosto spontánní nápad, který vznikl z minuty na minutu, kdy jsem si řekla, že bych mohla nakreslit něco jiného, než zvíře. A něco jiného, než muže. Od toho, co jsem začala kreslit lidi, kreslím výhradně jen mužské tváře, mám tedy problém zachytit jemnost a prostě ženské rysy. Nehledě na to, že jsem tady nepoužila žádnou předlohu.

♦ 7. den - obchodník | řezník z města Justitin
Jedna z těch, více méně, jednorázových postav, která se objevila někdy začátku psaní Bellmoralu. Páni, 22. září to byly dva roky, ten čas ale letí. Bohužel si už nepamatuji, jak se tato postava jmenovala a nejsem si ani jistá, jestli bych to v příběhovém chatu našla. Každopádně to byl milý lvík, který se svou manželkou dával střechu nad hlavou mé vlčí postavě Margo, která u nich žila na přeplněné půdě. Kdybych si ale k tomu všemu, co si ze všech příběhů pamatuji, připojila i jména... nebylo by to úplně špatné.

Wrap Up | září 2017

Články, podobné tomuto, jsem psávala i na starém blogu. Jako takové měsíční shrnutí, povídání spíše o tom, co jsem za měsíc koupila než přečetla. Když jsem si zakládala tento blog, vlastně jsem si říkala, že bych s takovými články měla skončit. Několikrát jsme změnila stal, kterým byly psané a navíc jsem to psala celkově tak... chaoticky. Taková jsem já. Nicméně na druhou stranu je pěkné se s blogem podělit o mé pocity z knih, když už neumím psát recenze. Ostatně, blog o tom, co mám ráda zatím vypadá jen jako blog, o mých kresbách lidí a sem tam nějaké postavě. A to třetí, co mám ráda, tady téměř chybí...

Čas je slepý, člověk hloupý | Chrám Matky Boží v Paříži, Victor Hugo

Povinná - nepovinná četba, se kterou jsem to táhla celý srpen až k začátku školy. Mrzí mě, že se mnou tato skvělá kniha musela procházek čtecím blokem. Jenomže po tom, co jsem začátkem srpna odložila jednu knihu s tím, že se mi číst nechce, jsem pochybovala o tom, že ve své knihovničce najdu takovou, která to přebije. Nebýt bloku, užila bych si Huga lepe - je to skvělý autor a už jeho Bídníci si u mě našly velkou oblibu. S tímto autorem určitě nekončím - někdy mám sice pocit, že jsou jeho popisy delší, než by bylo únosné pro čtenářovu soustředěnost, nicméně mě pokaždé dokáže chytit za srdce způsob, kterým vyjadřuje pocity.

Ten, kdo se nebojí, dlouho nepřežije | Sněhulák, Jo Nesbø

Sérii o komisaři Harry Holeovi čtu poměrně... zpřeházeně. Začínala jsem na desátém díle, potom jsem si střihla čtvrtý, než jsem se konečně dostala k prvnímu. Sice jsem si po Netopýrovi řekla, že bych konečně měla postupovat díl po díle, ale Sněhulákovi jsem prostě přednosti dát musela - v říjnu přichází do kin film s úžasným Michaelem Fassbenderem a coby knihomol jsem se na to musela řádně připravit. A jsem za to vskutku ráda. Nesbømu se podařilo překonat můj blok a knihu jsem četla v podstatě jen při cestách do školy a ze školy, stránky mi ubíhaly pod rukama ani nevím jak a nakonec byl konec. S klidem můžu říct, že knihy Joa Nesbøho miluji!

Každý má nějaké přednosti. Jako protiváhu nedostatků | Křest ohněm, Andrzej Sapkowski

Ačkoliv jsem si našla cestu ke klasickým autorům, stále je mou největší vášní fantasy. Nevím, na tomto blogu jsem to tuším ještě nepsala, ale fascinují mě vymyšlené světy - možná i proto, že jeden takový sama mám. Fascinuje mě, jak je má autor promyšlené, se vším všudy. A od chvíle, co jsem přečetla první díl Zaklínače, se do jeho světa ráda vracím. Mým malým přiznáním je, že snad mými nejoblíbenějšími kreaturami jsou trpaslíci. Mají své nářečí, jsou vtipní a sprostí, a to se mi na nich líbí! To ale neznamená, že mi srdce neposkočí pro hlavní hrdiny, zvláště tedy ukecaného Marigolda.

Zdá se, že si člověk nikdy nedokáže vybrat ideální přátele | Dobyvatelé ztracené archy, Cambell Black
Indiana Jonese jsem jako mladší zbožňovala. Tedy, zbožňuji ho i nyní a v dohledné době plánuji shlédnutí všech dílů od začátku. Proto mě trochu překvapilo, že jsem našla beletrizovanou verzi jednoho z dobrodružství tohoto mého oblíbeného archeologa, mezi tátovými starými knihami, které ležely bůhvíkde v krabici. Abych tak pravdu řekla, knihu jsem měla rozečtenou už od poloviny srpna, kdy jsem si ji společně s Příslibem krve vzala ke kamarádce na chatu s tím, že je uzounká a zvládnu ji přečíst. Opak je pravdou a protože jsem až do nedávna bojovala se čtecím blokem, dostala jsem se k dočtení až nyní.

Inktober v Bellmoralském stylu

Inktober budu plnit poprvé.

Minulá léta jsem o tom sice mnohokrát uvažovala, nikdy jsem se ale do toho nezapojila. Snad i proto, že jsem nebyla schopná každý den něco udělat. Přes prázdniny jsem si na to ale jakž takž zvykla, že jsem každý den tvořila, teď, co ale začala škola už mi to nevychází tak, jak bych chtěla. Pro mě začala doba prokrastinace. Třeba zrovna včera večer jsem zjistila, že mám vlastně na konci září odevzdávat flipbook (ze kterého nemám hotovou ani polovinu). A místo abych pracovala na flipbooku, otevřela jsem Photoshop, udělala si plakátek k Inktoberu a pak začala psát tento článek. Inktober je ale parádní v tom, že mě přeci jen popožene k tomu každý den něco udělat a protože jsem nechtěla plnit podle oficiálního zadání, sepsala jsem si své, zaměřené výhradně na můj RP svět Bellmoral.

Tohle je pro mě příležitost, představit opět známé i méně známé postavy a nakreslit třeba i postavy hráčů, kteří u mě píší, ale přitom jsem je nikdy předtím nenakreslila. Každý si může pod jednotlivými slovy představit, co chce. Kdo můj svět, mé postavy, zná, může předvídat, co se pod jakým slovem skrývá - sama ale mám v hlavě jen nejasné obrysy. Tuším, že sem tento článek zveřejňuji už teď, aby mi byl inspirací Inktober skutečně plnit. Když jsem ale nesekla s kreslením lidí, neseknu snad ani s tímto.

Držte mi palce!

Zazpívá všechno, co známe, v písni lidského srdce

Dobrou zprávou je, že se začínající školou nemám tolik času na kreslení lidí - nebo jsem večer už tak unavená, že se mi ani nechce. O to víc se nicméně bojím, jestli to nebude vypadat jako na počátku, až se rozhodnu si opět dalšího člověka nakreslit. Pro dobro svého skicáku doufám, že ne.

Poslední tři články byly, nebo se nějak týkaly, mé aktuální závislosti - totiž Fantoma opery. Nepřestávám to milovat a nepřestávám platonicky milovat ani herce, jejichž hlasy mi většinu dne hrají do sluchátek a kouzlí úsměvy na tváři. Jistě si dokážete představit ten blažený úsměv, když jsem si začátkem týdne odnášela z malé prodejny CD a DVD u nás ve městě své vlastní album The Phantom of the Opera at the Royal Albert Hall. Div jsem neskákala radostí, protože album jsem si objednávala už někdy koncem prázdnin, ale měli podle milého prodavače, který si mě pamatuje už skrze koupě alb od Muse, volno, přišlo tedy až teď. Začátkem října mám svátek a jsem plně rozhodnuta si ho osladit další objednávkou, totiž Love Never Dies, méně povedeného pokračování Fantoma ale s neméně úžasnými skladbami. A abych té radosti neměla málo, od příštího roku se Fantom opery znovu začne hrát i u nás!

Poslední radost (ačkoliv mě ani nenapadlo na to pomyslet) mi mírně pokazila kamarádka tak, až jsem se musela upřímně zasmát. Totiž na zprávu o Fantomovi v Českých divadlech zareagovala větou: Víš, že tam nebude tvá láska, že? Co si ale budeme namlouvat, vidět Ramina Karimloo naživo, můžu s klidem umřít. Kresba tohoto talentovaného herce a zpěváka vznikla přesně 31. 9., nějak jsem se ale neměla k tomu ji sem dát dřív. A to se mi upřímně líbí, ale hlavně pro mě byla celkem výzvou. Na černý papír jsem kreslila snad jen jednou a to portrét busty na talentové zkoušky. Sama bych si to nevybrala, ale když jsem tehdy požádala mého učitele na ZUŠce, aby mi s přípravou na talentovky pomohl, prostě přede mě dal černý papír a bílou pastelku a na mé zamračené pohledy vůbec nebral ohled.

Kreslit Ramina bílou na černou mě ale neskutečně bavilo, třebaže jsem se bála, abych neudělala stejnou chybu jako jednou u zátiší, také v ZUŠ, kdy jsem tou bílou místo světel vyznačovala stíny. Nakonec se tak nestalo a vzniklo cosi, co se mi líbí.

Možná jen ta kytara by mohla mít přesnější tvar...

Takovým malým bonusem do článku je po delší době další z mých digitálních kreseb. Napadlo mě to jednou, během hodiny po tom, co jsme o přestávce se spolužačkou projížděly pinterest a smály se nad vtipnými fotkami z Fantoma, různě upravenými nebo jen doplněnými o texty, které naprosto vystihovaly výrazy herců na fotkách. A taky to vzniklo z toho, že sama pro sebe nemůžu nikde sehnat masku Fantoma (jednu jsem si sama vytvořila, ale vypadá příšerně), tak jsem ji nakreslila alespoň mé milované Shetlandy (skoro jako Fantom CiArského hradu).

Hvězdy vycházejí a zpívají s každým srdcem

Dlouho jsem přemýšlela, pod jakým názvem tento obrázek zveřejnit na DeviantArt - nebo věděla, ale netušila jsem, kterou část textu, z jaké jeho písničky, vybrat. Moc jich nemá a text k mé oblíbené How Many Times jsem nenašla. Ale o hudbě psát nechci. Chci psát o své hrdosti a radosti, dokud ji ještě čerstvě po dokreslení tohoto obrázku pociťuji.

Ano - můžu to říct s naprostým klidem. Jsem na sebe hrdá, líbí se mi to, co jsem nakreslila, což se mi často nestává. Vždycky se moc ráda vracím na první stranu skicáku, kde mám nalepený papír z konce června, kde jsem propiskou zkoušela kreslit portréty. Nelíbily se mi, nepodobaly se předloze a lidskou tvář to připomínalo jen vzdáleně. A pak nalistuji poslední stranu a vidím polepšení, o kterém by se mi ještě začátkem prázdnin ani nesnilo. Ve svém článku O tom, jak jsem se přestala štítit lidí popisuji svou cestu, kdy jsem si postupně oblíbila kreslení lidí a dnes už se toho nebojím. Tento článek začíná možná příliš egoisticky, ale s kvapným příchodem školního roku si potřebuji zvednout sebevědomí, takže mě prosím omluvte. Stejně mi to moc dlouho nevydrží.

Hadley Fraser - v současné době můj oblíbený herec, ale především zpěvák. Jsem si jistá, že jsem ho nekreslila naposledy.

Poprvé jsem se pustila do poloviny těla, čemuž jsem se až do nynějška vyhýbala a kreslila pouze portréty. Toho jsem se popravdě trochu obávala a až do poslední čárky v jeho vlasech se bála, že skončí pouze s dokončeným obličejem a zbytek zůstane ve skeči. Navíc mám pocit, že se po tomto obrázku budu škaredě mračit na každou károvanou košili, kterou si vytáhnu ze skříně.
Další chvíle, kdy my zatuhl spokojený úsměv nastala, když jsem začínala stínovat ruku. Na konci minulého školního roku nás učitelka výtvarné přípravy varovala, že ruce dělají spoustě lidí problém. Trénovali jsem je, byla jsem rozhodnuta se jim věnovat také přes prázdniny, ale z mého přesvědčení nakonec nic nebylo. Začátkem prázdnin jsem si sice nafotila spoustu rukou, když táta se svými přáteli hráli u jednoho z nich, když jsem pak ale začala kreslit lidi, všechno ostatní šlo bokem (stejně tak i kreslení pro RP, stydím se).
Přesto doufám, že se tady časem nějaká studie rukou objeví - aby blog nebyl pouze o portrétech a mých postavách. Párkrát jsem se dokonce přistihla uvažující nad knižními recenzemi, bohužel mám problém se k čemukoliv vyjádřit, zhodnotit. Stejně by to znamenalo se prvně vyhrabat z knižního bloku.

Fantom opery je zde - v mé mysli

V poslední době jsem přímo uchvácena muzikály. Začaly to Bídníci a díky dvěma hercům z nich jsem se dostala k Fantomu opery od Andrewa Lloyda Webbera, podle románu  francouzského autora Gastona Lerouxe (bohové, jak já se těším až v týdnu naklušu do knihkupectví a odnesu si Fantoma v knižním vydání domů!). V poslední době mě dokáže nadchnout kde co, počínaje skvělými muzikálovými herci a ještě lepšími zpěváky. Pro informaci, zrovna nyní mi tapetu na mobilu zdobí Hadley Fraser, ve Fantomovi představitel Raoula (a dalších čtyřech postav z Bídníků... ale dost už o nich). Ten se sice v dnešním článku neobjeví, ale věřím, že mu zanedlouho věnuji vlastní článek ~ věnovala jsem mu sice pár řádků v článku předchozím, zaslouží si však vlastní.

Dalším hercem, který mě k Fantomovi dovedl je Ramin Karimloo (bohové, ten hlas!). Jemu a jeho Fantomovi patří dnešní článek. Když se mi muzikál podařil po třech - ano, třech - dnech stahování konečně stáhnout, dostala jsem se teprve k polovině a do nynějška jsem se na Fantoma nedokoukala. Proč, když jsem se do toho na první pohled zamilovala? Vzhledem k tomu, že je máma z důvodu vyvíjení se nějaké ukopané bestie v jejím břiše doma (ale nemyslím to zle, na bratříčka se docela těším), nemám možnost si v klidu vypůjčit velkou televizi a reproduktory, abych si to mohla vychutnat na plno. Musím tedy čekat, až konečně přemluvím rodiče, aby se na dvě a půl hodiny obětovali a zhlédli se mnou tento skvost. /EDIT: Zrovna rozdýchávám tu krásu, ten muzikál je jednoduše boží, miluji to! A teď to myslím opravdu plnohodnotně. Od začátku do konce... nemám slov, kterými bych to popsala!

Při kreslení tohoto obrázku jsem pociťovala mírnou závrať. Bylo to po týdnu, co jsem v ruce nedržela tužku a neprocvičovala kreslení lidí, takže jsem musela začínat na několikrát. Udělala jsem asi tři skici, přičemž jsem všechny smazala, než jsem se dostala k té, která se jakžtakž dala dál rozvíjet. Dalším problémem bylo stínování, které mi také nešlo do ruky a je to jistě znát. Ve finále to sice není nejhorší, ale ani ne tak docela podle mých představ.

Malovaná část se tam ocitla docela náhodou a předem neplánovaně. Protože na obrázku měl Fantom na klobouku peří, které zahrnovalo vetší část po pravé straně, chtěla jsem vymyslet, jak se mu vyhnout. Růže nebyla špatným nápadem a s ohledem na to, jak jsem se zapřisáhla pracovat více s vodovkami, stalo se. Tuším, že je to v mém skicáku nejbarevnější obrázek.

„Can I ever forget that sight?
Can I ever escape from that face?
So distorted, deformed, it was hardly a face in a darkness...
But his voice filled my spirit
With a strange, sweet sound
In that night there was music in my mind
And throught music my soul began to soar!
And I heard that I'd never heard before...
Yet in his eyes
All the sadness of the world
Those pleading eyes,
That both threaten and adore."

Když mě hudba nutí kreslit

Když jsem se koncem školy dívala asi po šesté za dva měsíce na filmový muzikál Les Misérables, procházela kolem mě zrovna máma a tvrdila, že jsem na tom závislá. Nevím, jestli je přesné mluvit tady o závislosti, já to osobně nazývám láskou. Propadla jsem tomu, těm písničkám, které si pamatuji nazpaměť - a to v anglické, i české verzi (která má kupodivu krásný překlad). Hudba inspiruje - a není se tedy ani moc divit, že mám neustálé nutkání kreslit herce a postavy z Hugova pera, když v jednom kuse poslouchám buď písně ze samotného muzikálu, nebo písně od herců- zpěváků.

Enjolras (Aaron Tveit) a Grantaire (George Blagden) / 27. 7. 2017

„Let me sleep here."
„Go sleep elsewhere."
„Let me sleep here - until I die here."
„Grantaire, you are incapable of belief, of thought, of will, of live, and of death."
„You will see."

Grantaire po milionté na tomto blogu, Enjolras po druhé. Tyto dvě postavy jsou vůbec mé nejoblíbenější z Les Mis - miluji jejich vztah; Enjolrasovu averzi vůči Grantairovi, oplácenou nekonečnou zbožností. Tyto kresby vznikly ve stejný den, s odstupem pár hodin, přičemž Grantaira jsem dokončila někdy kolem oběda. Strašně se mi líbil ten styl, kterým je kreslený a chtěla ho zopakovat i na podruhé... nicméně se mi to příliš nepodařilo a portrét se ani moc nepodobá předloze. Co naplat, zjistila jsem, že se neumím držet jednoho stylu - což bude i na konci článku dobře vidět.

Edgar Allan Poe / 25. 7. 2017
Jake Gyllenhaal / 29. 7. 2017

Dávat sem jednotlivé skeče chronologicky, jak jsou za sebou by bylo zřejmě lepší, nicméně já jsem chaotický člověk a Bídníci jsou pro mě na první místě. Edgara jsem nakreslila ještě v době, kdy jsem neměla po ruce svůj skicák, neboť jsem ho zapomněla u babičky. Jak jde poznat, všechny čtyři portréty jsou jiným stylem, který jsem nazvala "kresli pokaždé jako jiný člověk". Na druhou stranu se možná časem dokopu k nějakému, která mi bude vyhovovat a možná mi i zůstane. V mém případě bych se ale tomu divila.

Hadley Fraser jako Grantaire (2010) a vojenský velitel (2011) v Les Misérables / 2. 8. 2017

„Byl ohromně ošklivý..."
Stejně jako v případě George na něj popis Grantaira nesedí. Zjišťuji, že když něčemu propadnu, mám potřebu to neustále kreslit. Bídníci jedou stále dokola a já se už těším, až dokreslím aktuální obrázek, abych mohla znovu nakreslit Hadleye. Ve filmovým Bídnících sice neměl velkou roli - jen vydal příkaz postřílet mé oblíbené studenty (zatraceně, vždyť je jedním z nich!), strašně jsem ale chtěla nakreslit ten fajnový knír. Namalovat, čímž jsem to celé pokazila a z mé asi milionté platonické lásky udělala domorodého černocha v kostýmu vojáka. Dokonce i Grantaire na papírku pochybuje, že ten člověk je on.
Nejdříve jsem neustále zmiňovala George - teď to bude Hadley. Omluvte mě, ale zřejmě mě lehce kdeco dokáže nadchnout. Kromě toho mám pocit, že si díky tomuto muži zakládám na další závislosti - na Fantomu opery - kde Hadley hraje spolu s dalším skvělým hercem z divadelních Bídníků - Raminem Karimloo.

Bronn (Jerome Flynn) / 4. 8. 2017
Tyrion Lannister (Peter Dinklage) / 5. 8. 2017

Musím říct, že v případě těchto dvou kreseb jsem spokojená. Ačkoliv jsme na každou použila jiný styl. I když obejdu Tyrionovy špatné vousy a vlasy. Z Hry o trůny jsou tohle dvě z mých oblíbených postav, časem možná dokreslím i ostatní.
Jako poslední mám malou ochutnávku s mé nynější závislosti (ačkoliv jsem Fantoma ještě neviděla celého), v podání Ramina Karimloo. Pár dní (asi týden a půl) jsem neměla prostor ke kreslení a teď bojuji se špatným pocitem, že jsem opět zapomněla, jak stínovat. A celkově kreslit. S polovinou obličeje je těžké to pořádně zhodnotit.

No řekněte, dá se do tohoto nezamilovat?

Pij se mnou | Baltaire Ros

... aneb, když Shetlandy hledá inspiraci v Bídnících.

V článku s názvem O tom, jak jsem se přestala štítit lidí, píšu nejen o mých začátcích v kreslení lidí, ale také o jedné konkrétní postavě z Bídníků, totiž o Grantairovi. Samotný elf vznikl naprosto náhodou a jediným pojidlem mezi ním a mým oblíbeným pijanem je zvuková shoda jmen a záliba v lihu. To je také důvod, proč jsem v nadpisu článku použila název písničky z Les Mis (Drink With Me), kterou mimochodem, začíná právě Grantaire. Ale dost o Bídnících a mých platonických láskách.

Neměla jsem ani v úmyslu kreslit a vytvářet novou postavu. Opravdu ne - vždyť jako pro milion dalších pro něj zatím nemám příběh. Protože mi už několik měsíců nefunguje tablet tak, jak by měl, zkoušeli jsme s tátou ho přeinstalovávat. Nicméně jsem se dopídila k tomu, že v tomto se problém zřejmě neukrývá. Přeinstalovaný sice je, funguje o něco lépe než před tím, ale stále to není ideální a rozhodně ne dvakrát dobré na mé nervy. Přiznám se, že co se techniky týče, nejsem vůbec trpělivý tvor.

Ať už to funguje, nebo nikoliv, když byl znovu nainstalovaný, rozjela jsem SAI a jelikož mě v danou chvíli nenapadalo, co bych mohla načrtnout, začaly vznikat hrubé náčrty mužského obličeje (protože ženské postavy jsem se kreslit nenaučila). O elfí postavě jsem přemýšlela - a to v době, kdy jsem začínala kreslit lidi a místo George Blagdena, představitele Grantaira (zase jsme skončili u něj), jsem nakreslila elfa, protože se mu to vůbec nepodobalo, a jelikož to bylo kreslené propiskou, nemohla jsem to ani pořádně spravit. Tak, a takto vznikl můj první člověk kreslený digitálně.

Zastávám se názoru, že elfové jsou krásná a elegantní stvoření. Velmi atraktivní. V případě Baltaira to tak možná někomu nepřijde, sám se za krásného muže nepovažuje a tvrdí, že se mu elfí krása vyhnula obloukem. Všímám si, že elfové jsou ve většině případů znázorňováni jako muži s výraznými rysy, dlouhými vlasy a bez vousů. Druhé přiznání v tomto článku - jakmile to nemá vousy, nezajímá mě to. Tak to alespoň platí ve většině případech a je pravda, že si mnohem častěji všimnu muže s vousy, než bez nich. Toť pro vysvětlení, proč se odpoutávám od stereotypu elfa.

Jak bylo na začátku článku zmíněno, je to pijan. Hostince po celém Bellmoralu se třesou ve strachu, že do nich nakráčí Baltaire a vypije do dna všechny lahve vína, nechá vyvalit sudy piva a několik dní pak bude spát opileckým spánkem nad prázdnými sklenicemi. Zvláštní je, že to není nijak pesimistická postava a kromě toho, že přišel o oko, mu osud nepřipravil nic tak hrozného, aby se musel opíjet do němoty a zapomínat tak na svá trápení. Vlastně je tomu přesně naopak a tento elf je veselá kupa a nejlépe se mu pije v kruhu přátel. Inu, každý máme nějaký koníček.

At the shrine of friendship, never say die.

Let the wine of friendship never run dry.

Here's to you and here’s to me.

- Drink With Me

Baltaire je sám o sobě velmi zvláštní postavou, která není neznámá snad všem bellmoralským strážným a vojákům, dokonce ho lze často vidět v královském paláci. Není to ale žádný lord, nevlastní pozemky a vlastně ani není ve službách koruny. Tedy alespoň ne oficiálně. Je to postava, která se žaláři vyhýbá jen díky vlastnímu rozumu a proto, že je koruně mnohem prospěšnější venku, než zavřený za mřížemi. Má spoustu kontaktů a bellmoralské podsvětí zná jako své boty. Ví, co se kde šustne a nic mu neunikne. Návštěvy do paláce pod záminkou udělení trestu mu tedy vynášejí svobodu a sem tam zvonivý měšec v kapse. Je to mistr převleků a není tedy divu, že na něj nikdo z řad těch, na které práší špínu, nepřišel.

Jako jeden z mála si v mládí prošel výcvikem Silentshade, bellmoralských agentů a vrahů z řad Šerochodců. Sám však mágem není, ne Nadaným a oplývá pouze elfskými kouzly díky speciálnímu krystalu Drafger, ve kterém je jeho magie soustředěná. Baltaire ale vykazoval talent pro utíkání od problémů a dokonalé skrývání se před zákonem, až nakonec byl přijat do výcviku a v nynější době je jediným z tohoto klanu, který se může procházet po ulicích i za denního světla, bez toho, aniž by si na něj stěžoval. Abych to vysvětlila - Šerochodci jsou neskutečně citliví na světlo a jsou to především noční tvorové. Přes den tedy buď vůbec nevycházejí, nebo se zdržují ve stinných místech, v krajní nouzi chodí zahalení od čenichu po špičku ocasu.

Všichni jsme sami | Shetlandy

Nerada dávám přednost jedné postavě před druhou a nerada si dělám takový ten žebříček nejoblíbenějších. Pravda je ale taková, že Shetlandy a Lysandra jsou mé dvě TOP postavy, které miluji a za které píšu skutečně s chutí, ať mám zrovna náladu jakoukoliv.

Shetlandy mě doprovází ve Světě příběhů ode dne, kdy jsem RP začala psát. Za těch pět let se její vzhled několikrát změnil. Původně to byla pískově zbarvená lvice s šedou květinkou na rameni a hnědými očky. Mnohokrát se začal a přestal psát její příběh. Kvůli problémům a nepochopení mé rodiny jsem příběh přestala na nějakou dobu psát a ta doba pro mě byla utrpením. Ale Shetlandy tady pro mě byla, a když jsem sebrala odvahu znovu napsat jednomu šedému lvu, že bych chtěla znovu psát, přijal mě s naprostou samozřejmostí. Ale znovu se opakovalo brzké rušení příběhů, kde jsem neměla ani možnost se rozepsat a to mě mrzelo.

Kromě jejího vzhledu se změnila i její povaha, která se měnila v závislosti na změně mé vlastní. Proto je to z tohoto hlediska postava, která toho má ze mě nejvíce. Je to introvert, který se bojí ostatních i kvůli její vlastní minulosti, která nebyla nejlepší částí jejího života. Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych měla do její minulosti začlenit všechno z příběhů, které se psaly. Problém je takový, že si nepamatuji úplně všechny. Pamatuji si ale začátek jejího prvního příběhu a už jen proto, že to byl ten první, má v její historii čestné místo.

Shetlandy se narodila v El'dríjské savaně. Byla nejmladším z pěti lvíčat a rodiče ji měli ze všech rádi nejméně. Byla jiná než oni, s fialovou bambulkou na ocásku a modrými značkami kolem stejně zbarvených oček. Bili ji a dávali svou nenávist natolik najevo, že se to do ní otisklo a zůstalo v ní i do dnešních dnů. Proto se ostatních bojí a není jí příjemné, když na ni kdokoliv zvýší hlas. Když se jednou, teprve jako půlroční lvíče, ztratila, rodiče se o ni dál už nezajímali a nechali ji bloudit samotnou.

Naštěstí ji ale našla postarší lvice a starala se oni jako o vlastní. Naučila ji všechno, co k dospělosti potřebovala a Shetlandy se měla zase o něco lépe. Na svou rodinu dokázala alespoň trochu zapomenout a žila si bezstarostný život, jako jiná lvíčata. Ona stará lvice ji učila lovit, plavat a předávala jí své vědomosti. Naše životy jsou ale pomíjivé, lvice brzy umřela a Shetlandy byla opět sama. Toulala se krajem, tentokrát jako téměř dospělá lvice a všechno zvládala lépe. Tížil ji jen smutek za lvici a otevřená rána, kterou způsobili její rodiče. Proto se toulala raději sama a obloukem se vyhýbala jiným smečkám.

Shetlandy se v příběhu poprvé objevila jako lvice obtěžkaná lvíčetem, které pojmenovala Seky (alespoň tedy doufám, že si to pamatuji správně). Neměla otce, protože ten s Shetlandy dlouho nevydržel a když zjistil, že je březí, raději odešel. Ujal se jí jiný lev, který se o malou Seky staral jako o vlastní a Shetlandy byla alespoň chvíli šťastná. Tento příběh ale ze dne na den skončil a po tom, co jsem se ke psaní vrátila, už se v těm nepokračovalo - je otázkou osudu, co se s malou Seky podělo, jestli žije, nebo je mrtvá, jestli se někde usadila nebo se toulá podobně, jako její matka kdysi krajinou. Tak či onak, Shetlandy kdysi byla matkou a o své mládě přišla. Nikdo o tom neví, jen ona sama.

Obrázek namalovala úžasná Taya a jde o výjev právě z CiArského příběhu, o kterém píšu níže. ♥ Je to jedna z mých nejmilejších a nejusměvavějších vzpomínek, které z tohoto příběhu mám. Určitě navštivte její blog, purr. A abych nezapomněla, Shetlandy v CiArském plášti je také její práce. ♥

Dlouho se toulala, dokud ji packy neodnesly do CiAru, země, kde konečně našla svůj domov i přátele. A za to nemůžu děkovat nikomu jinému, než Tayi, které CiAr patří. Tam poznala milou černou kočičku Fialku (kterou můžete vidět na obrázku výše) a která se stala její nejlepší přítelkyní. Dokonce se barva jejích oček shoduje s barvou Shetlandiny hřívy. Po Fialce se seznámila s nenasytným králíčkem Stříbříkem, kterému nechtěně zasedla mrkvové sušenky - a že z toho Shetly byla chvíli špatná! - ale on se k nim jen s úsměvem připojil. Aby toho padání nebylo za jeden den málo, následně se jí podařilo do Ouščiny nory neslézt, ale efektivně skutálet.

Pro Shetlandy, coby do morku kostí divokou lvici, bylo naprostým překvapením, když před Ouščinou norou zastavil královský kočár a spolu s jejímu přáteli ji odvezl do CiArského hradu. Kde se dokonce setkala s Thaesiou Tayarinne. A dokonce od ní dostala svůj krásný plášť a Lor. Jsem neskutečně ráda za to, kde Shetlandy je nyní. Mezi přáteli. ♥

Je důležité znát minulost, abychom pochopili současnost | Alcyon Dregs

Tato kresba je z letošního února. Zřejmě chvíli potrvá, než budu moci na blog přidávat také digitální kresby, nicméně se nic nestane, když budu používat prozatím starší kresby. Tento obrázek jsem původně nakreslila do úvodního článku o Bellmoralu pro web Světa příběhů. Alcyon tam zastává funkci vypravěče a vítá čtenáře v Královské knihovně, kde ho seznamuje s historií tohoto malého státu. V tomto článku bych ale ráda přiblížila postavu samotnou, protože ačkoliv se objevil jen v jednom příběhu, který došel svého konce, a další pro něj zatím nemám, oblíbila jsem si tohoto stařičkého lva.

Alcyonův životní příběh začíná na předměstí Aldrionu, hlavního Bellmoralského města, v chudinské čtvrti plné zchátralých domků a zapomenutých existencí. Jeho rodiče byli prostí posluhovači a nevydělávali na víc, než bochník okoralého chleba a půl štangle salámu, což na uživení rodiny nestačilo. Alcyon měl ještě dva bratry, kteří byli o rok starší než on, a stejně starou sestru. Život na okraji společnosti pro ně nebyl jednoduchý a životem se protloukali jak mohli. Často hladověli a starší bratři často kradli jídlo, kde se co namanulo. Svůj lup si ale ponechávali pro sebe a s mladšími sourozenci se dělit nechtěli. Přesto měl Alcyon to nejcennější - lásku rodiny.
Byl ještě malý, ani ne půlroční, když jejich čtvrť zachvátili plameny. Domy byly stavěny z materiálů, které lehce hořely a požáry tam byly častým jevem. Stačil opilec, neopatrné zacházení s pochodní a plameny přeskakovaly ze střechy na střechu a požíraly vše, co jim přišlo do cesty. Strach nás nutí pamatovat si a Alcyon, ať od události uplynulo sebevíce let, si pamatoval všechno do nejmenších podrobností. Probudil je povyk venku a než se stačili vzpamatovat, bořila se jim střecha nad hlavami a všude padaly trámy, olizované plamennými jazýčky. Mladý lev proklouzl ven jako jediný a křik jeho rodiny v plamenech, které už nebylo pomoci, ho budí ze snů i dnes.

Po té noci nebyl jediným, kdo vyvázl z plamenů a s ostatními na ulici pozoroval se slzami ve svých fialových očkách prsty kouře stoupajících k nebi z ohořelých domů. Neměl jiné rodiny, která by si ho k sobě mohla vzít a z domovu, který znal, zbyly jen zčernalé sutiny. Jeho kroky směřovali do sirotčince, kde se dlouhou dobu nelehce potloukal. S nikým se moc nebavil a byl spíše samotářem. Byl ale velmi chytrý a učil se rychleji, než kdokoliv jiný. Brzy k němu začal docházet soukromý učitel, aby jeho potenciál rozvíjel.
Sám později začal docházet do domácností jako soukromý učitel. Jeho věhlas sílil a díky tomu se
dostal až na královský dvůr, coby učitel princů Neoryho, prvorozeného, a jeho bratra Irnira. Roky míjely, starý král zemřel a z prvorozeného se král stal. Alcyon v úloze královského učitele setrval. Navíc se stal kronikářem a správcem Královské knihovny. Začal se zajímat o alchymii a stal se rádoby vědcem. Jeden by řekl, že se jeho osobnost prohodila - jako lvíče byl vážný a jako starý lev je hravý a velmi hovorný. V královském paláci se s ním nikdo nenudí, především když se nepodaří některý z jeho alchymistických pokusů a služebné v celém paláci otvírají okna i dveře, aby se ven vyvalil černý kouř i zápach síry. Každý ale zná Alcyonovi životní osudy a protože je to milý a vstřícný lev, jsou mu jeho přešlapy odpouštěny. Alespoň do chvíle, než vyhodí celý palác do povětří. Ale to se zatím nestalo, a snad ani nestane.