Jak je rok dlouhý | 2017

Ačkoliv se snažím veškerou svou pozornost věnovat psaní tohoto článku, neodpouštím si samovolné pokyvování hlavou, třebaže mě děsně bolí za krkem. Němě si prozpěvuji a prsty mi po klávesnici běhají zcela samy do rytmu Come Alive z nového muzikálu The Greatest Showman, který jsem sice ještě neměla možnost vidět, ale který naprosto miluji. A proč taky nedat prostor troše radosti - těším se z toho, že tímto článkem za sebou uzavřu svůj knižní rok a půjdu vstříc novým knižním příběhům.
Jak je rok dlouhý... z každého měsíce jsem vybrala jednu knihu, která se mi nejvíce líbila, zaujala. Měli jste s některou z nich letos tu čest také?

Myslím, že se nenajde příliš mnoho jedinců, kteří by neslyšeli o Zaklínači - ať už o jeho knižní, nebo herní podobě. Tuším, že jsem kolem této série v knihovně chodila jako pes kolem horké kaše, než jsem přeci jen jeden výtisk popadla a odnesla domů. Nebudu lhát, když napíšu, že to byla láska na první přečtení. Nikdy - opravdu nikdy - nepřestanu obdivovat autory fantasy literatury. Nepřestanu obdivovat jejich schopnost svět vytvořit a předat ho dál čtenářům. Vím, nepíšu to na tomto blogu poprvé a jistě ani naposledy, ale já tyto smyšlené světy jednoduše miluji a nedám na ně dopustit. 

Meč osudu jsem si nadělila k Vánocům minulý rok a hned jsem s ním začala rok nový.Víte, Sapkowského bez delšího přemýšlení zařazuji mezi své nejoblíbenější autory. Jeho knihy miluji pro spoustu věci, ale jednou a velmi podstatnou (alespoň pro mě) je jeho schopnost postavy a rasy odlišovat. Nemyslím ale vzhledově ani povahově. Ve fantasy literatuře, a literatuře obecně, se moc nesetkávám s tím, aby autor odděloval typ mluvy. A když už ano, není to tak moc viditelné. S tímto jsem se jistě ještě nikde nesvěřila, ale miluji nevhodnou a vulgární mluvu trpaslíků!

„Meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty."

Netrpělivě očekávám každou novou knihu, která od Sarah vyjde. Pokud bych měla jmenovat pouze jednoho nejoblíbenějšího autora, je to ona. Nedivte se mi tedy prosím, že jen, co se přiblíží datum vydání, obcházím netrpělivě všechna knihkupectví v okolí. Je to obsese? Možná.

Setkala jsem se s názorem, že povídkové knihy pro doplnění příběhu jsou svým způsobem zbytečné. Podle mého je to skvělé doplnění děje, protože když známe mnohem více souvislostí z minulosti postavy, tím více jí rozumíme. Také tuším, že tohle byla má první povídková kniha k sérii, pokud nepočítám Bajky barda Beedleho. Tak, jako obvykle, nejsem schopná říci, která z povídek se mi líbila nejvíce. Hlavně jsem ale ocenila, že nás autorka seznámila s postavou Sama. Navíc tam byl Rolfe, kterého mimo jiné řadím mezi mé oblíbené postavy z této série.

Jsem jediná, nebo by více čtenářů uvítalo povícero takových krátkých příběhů pro doplnění série? Nevím, jak ostatní, ale ráda bych si přečetla podobnou knihu, tentokrát ale sledující osud Jeřába /nebo rovnou všech postav/, než se seznámil s Aelin. Nebyla by to paráda?

„Chceš slyšet něco směšného? Pokaždé, když jsem strachy bez sebe, říkám si: Jmenuji se Sam Cortland... a nebudu se bát. Dělám to tak roky."

Lehké je skutečně nevhodný přívlastek pro tuto knihu. Vlastně si nejsem ani jistá, co mě dohnalo k tomu si první díl v knihovně půjčit a ani s čím jsem do toho šla. Lehké fantastično je druhý příběh ze Zeměplochy a je plný humoru a věcí, ze kterých jde člověku hlava kolem. Alespoň do chvíle, než si na autorův styl psaní zvykne. Totiž, pokaždé si říkám, jestli si Pratchett před psaním něco nedal, nebo má od přírody tak... fascinující fantasii.
Určitě nemusím psát, jak moc se těším na třetí díl. Ačkoliv, to jediné, co mě na této sérii trochu štve je ten počet dílů - 35, to je opravdu moc. Na druhou stranu mám stále po čem sáhnout a ráda bych si je pořídila i domů. Jediné štěstí, že vycházejí po dvou.

„Ve skutečnosti na tom byli bohové ještě hůř než starý čaroděj. Jednak vůbec nechápali, co se děje, zadruhé nebyli schopni s tím cokoliv dělat a za třetí právě vedli vleklou válku proti Ledovým obrům, kteří jim odmítli vrátit sekačku na trávu."

A... nečekaně opět Sarah. Dvůr mlhy a hněvu byl spolu s Říší bouří mou nejočekávanější knihou. Neustále musím přemýšlet nad tím, kterou z jejích sérií mám raději. Myslím, že k závěru snad nikdy nedojdu a proto zůstávají obě ve stejné rovině. Jistě nemusím zmiňovat, že ani tady mě Sarah nezklamala a co více neskutečně se těším na třetí díl, přímo ho potřebuji. Protože ten konec? Tohle je sebedestruktivní čtení. Na některých knihách by mělo být označení Číst jen na vlastní nebezpečí.

Tomuto ani nejde nic vytknout, člověk to může jen milovat. Jen kdyby Sarah nevymýšlela tolik charakterů, které nejde nezbožňovat. Kromě Rhysanda jsem se tak zamilovala do Azriela a především Cassiana, ještě více jsem začala nenávidět Tamlina a více si oblíbila Luciena. Naštěstí ženské charaktery nezůstávají za těmi mužskými moc daleko. Skutečně se těším a přitom ohromně bojím ACOWARu. To čekání je neskutečně dlouhé.

„Na lidi, kteří s přáním hledí vstříc hvězdám, Rhysi." „Na hvězdy, které naslouchají, a na sny, které se plní." 

A konečně se dostávám ke květnu, Světu knihy a k Paní půlnoci, pro kterou jsem si na tomto veletrhu běžela hned po tom, co jsme prošly hlavním vchodem. Nebo spíše možná po tom, co jsme se zorientovaly a zvládly najít stánek Slovartu. Protože když je řeč o mých oblíbených autorech, na čestné místo Cassandra Clare rozhodně patří. Baví mě se neustále vracet do světa Lovců stínů a nemůžu se dočkat chvíle, až z tohoto universa vyjdou všechny knihy, série, abych si mohla udělat obrovský re-reading.

Co se postav samotných týče, Emmu a Juliana jsem si oblíbila už v Nástrojích smrti a byla jsem tak ráda, že dostali svůj vlastní prostor. O to více mě štve, že posunuli vydání druhého dílu z listopadu až na nový rok.

„Jenom si vzpomeň: Zákon je tvrdý, ale je to zákon. „Já myslela, že se spíš říká ,Zákon je pruda, ale dá se obejít'."

Další kniha, kterou jsem si přivezla z veletrhu Svět knihy. Po Ódinově dítěti jsem se dívala dlouho dobu, ale jak to u mě bývá, nemohla jsem se rozhoupat a pořídit si ji. A stejně, jako v případě Skleněného trůnu (nad kterým jsem také dlouho váhala), bych si nejraději nafackovala. Mám hodně ráda severskou literaturu, zvláště sice krimi žánr, ale stojím si za názorem, že tihle autoři severského původu psát umí. Navíc, příběh inspirovaný jejich mytologií? Nevím, proč jsem s tím tak dlouho otálela.

Do Ymslandy, světa, který Siri vytvořila, se jistě budu ráda dál vracet. Je jedním z těch, které jsem si zamilovala. Jak jen mi potom v Plísni chyběla! Jinak má tato série za mě velký palec nahoru a navíc - ty obálky! Rozhodně jedny z nejkrásnějších v mé skromné knihovničce.

„Značka pro tebe, když mě vytáhneš!"

Pomalu ale jistě se prolouskávám sérií Písně ledu a ohně, a že už ji mám doma nekrátkou dobu. Hru o trůny opravdu miluji, ačkoliv jsem viděla pouze první sérii, ale ty knihy jsou jednoduše dokonalé. Jen kdyby nebyly tak tlusté a lépe se přenášely, takto se nehodí je číst po dobu školního roku. O to více jsem ráda, když na ně mám klid a prostor o prázdninách a tak mi asi týden dělal po večerech společnost Střet králů. Myslím, že je i lépe, když jsem neviděla seriál (třebaže ho mám ať už chtě nebo nechtě naspoilerovaný), stále totiž v knize nacházím spoustu z detailů a věcí, o kterých jsem neměla ani páru.

Tohle by si měl přečíst každý, kdo má rád pořádně nadupané fantasy se skvěle promyšleným světem a osobitými postavami.

„Možná právě to je tím tajemstvím. Nezáleží na tom, co děláme, ale proč to děláme."

S klidem můžu říct, že jsem pro srpen měla ten nejjednodušší výběr. Je to hlavně proto, že jsem měla po dočtení této knihy takový knižní blok, že jsem ani nic jiného nepřečetla. Možná bych ji ale vybrala i, kdybych měla na výběr mezi více knihami, protože první díl Prachmistrů se mi opravdu líbil. A aby držel basu s některými z předešlých knih, i zde jde o sérii nad kterou jsem dlouho přemýšlela a dlouho ji odkládala. Ale spolu s Ódinovým dítětem a Paní půlnocí jsem si ji v tašce přecpané knihami odvezla ze Světa knihy a poměrně brzy ji také přečetla. Zamilovala jsem se do příběhu Tamáse a jeho syna, a myslím, že z příštího Světa knihy (pakliže tam pojedeme) si odvezu druhý... a snad i třetí díl.

„Věk králů je mrtvý, Adamate, a já ho zabil."

Kdybych tuto knihu četla až teď, nekdy touto dobou, měla bych z ní jistě větší požitek. Protože se ale blížila filmová adaptace, na kterou jsme chtěly s kamarádkou zajít, musela jsem ji přečíst ještě dříve (a že ta filmová adaptace stála tak akorát za starý bačkory, možná ani to ne). Jen pomyslete, jistě by jste si při čtení tohoto sedmého případu Harryho Holea představovali, jak se ráno probouzíte a vyhlížíte ven, kde vám do okna hledí prázdný pohled sněhuláka. Jistě by to nebylo zrovna dvakrát příjemné a ačkoliv jsem neměla při čtení tu správnou atmosféru, nedávalo mi to a musela jsem uvažovat, zda by se nějaký podobný maniak našel i ve světě mimo papírové stránky knihy.

Zdá se to být morbidní, ale to je právě to, co mám na Nesbøm a vlastně i ostatních severských autorech krimi ráda. Je geniální, jak geniální vrahy dokážou vytvořit. Jen tedy jejich fantazie mě trochu děsí. Nesbø samotný mi ale připadá jako neskutečně sympatický pán.

„Co je horší? Připravit o život člověka, který chce žít, nebo nedopřát smrt člověku, který chce zemřít?"

Slibuji, že v tomto článku zmiňuji Sarah naposledy. Jenomže hned po ACOMAFu byla Říše bouří tou nejočekávanější knihou roku a já s ní měla tolik trápení! Samozřejmě na vině není příběh samotný, ale fakt, že jsem už den dva od data vydání stepovala po Kosmasu a netrpělivě ji vyhlížela. Už párkrát se mi totiž poštěstilo, že tam knihu měli pár dní před oficiálním vydáním. Když jsem se ale u pokladny přesně v den D zeptala, kdy knihu budou mít, odpověděli mi, že asi koncem týdne - a protože byl začátek, fakt se mi nechtělo čekat ještě déle. Zaběhla jsem tedy ještě ten den do jiného knihkupectví, kde ji naštěstí už měli a tak jsem k pokladně šla, div neposkakovala, s touto bichlí přitisknutou na prsou.

Zpětně si uvědomuji, že jsem se asi měla lépe psychicky připravit, protože po zdrcujícím konci ACOMAFu přišel další a já opravdu nevím, jak vydržím do dalšího dílu. Proč je Sarah tak krutá?

„Svět zachrání a přetvoří právě tito snílci."

Na závěrečný díl série (a v podstatě i na sérii celou) jsem v listopadu psala svou první recenzi. Stejně, jako jsem psala tam, třetího dílu jsem se opravdu bála. Ne proto, že bych z něj mohla být zklamaná, jednoduše jsem se bála o postavy samotné a toho, co jim i osudu celé Ymslandy autorka nadělila. Konec mě ale příjemně zahřál u srdce a vykouzlil úsměv na tváři. Kromě úžasné Ymslandy autorka dala čtenáři nahlédnou i do světa Slepých a já, jako milovník fiktivních světů, jsem to s otevřenou náručí přivítala. Síla mi potvrdila, že Havraní kruhy jsou rozhodně jednou z mých nejoblíbenějších sérií.

„Jsme už mrtví."

Poslední knihou, kterou vám zde představím, je krásná báseň Máj od českého klasika Máchy. Tak, jak mě na básně neuživí, jsem se do této zamilovala. Smutný a tragický příběh mladé lásky jsem sice musela přečíst jako povinnou četbu, ale já mám povinnou četbu vlastně moc ráda. Asi jako jediná ze třídy se do ní hrnu sama a bez pobízení, pro vlastní potěšení. Už teď cítím, že Máj bude jednou z těch, ke kterým se budu ráda vracet rok co rok a stane se takovou mou osobní tradicí.

Tak, jako jsem začátkem roku poznala, že miluji klasickou literaturu, poznala jsem teď, že miluji také poezii...

„Budoucí čas?! - Zítřejší den?! -
Co přes něj dál, pouhý to sen
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen jej změní?
Či po čem tady toužil jsem
a co neměla širá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? - Ach žádný neví -"