Wrap Up | listopad 2017

Tolik knížek, co jsem přečetla za listopad, jsem neměla ani za jeden měsíc o letních prázdninách - uznávám, osm knih není nic světoborného, ale já jsem za tohle číslo neskutečně šťastná. Samozřejmě bych se nedostala na osm knih, kdybych nehodila marod a neležela týden a půl doma, obklopená knihami. Podařilo se mi rozečíst se a vyhrabat se ze svého bloku - donutila jsem se denně trávit více času nad knihou než nad zapnutým ntb a ačkoliv jsem měla pár příběhů, se kterými se mohlo pohnout, chvíli psát, cítila jsem, že ten den strávený nad knihou je nějak správný, dobře zabitý čas.

Proč mě miluje?

Nehledejte v názvu článku nějaké hluboké zamyšlení z mé strany - na(ne)štěstí se s takovými otázkami nemusím zabývat a možná je to lépe. Stačí mi poslouchat ostatní v mém okolí a docházím k názoru, že jsou s tím stejně jen samé starosti. Spíše by bylo namístě se ptát "Proč mě nemiluje?". Kdo? To nevím.

Proč tedy takový název článku? Zdá se, že jsem šla opět do sebe a vrátila se ke skicování lidských portrétů. A zase mě to baví stejně, jako na začátku - vyhrabávám se ze svého propadliště, o kterém jsem psala v předchozím článku. Brzy to vidím na další článek ze série Papírkování, protože mám ze školy opět pár použitelných skic; vesměs z mé hlavy. To samé ovšem neplatí o muži v tomto článku - představuji vám jednoho ze svých oblíbených zpěváků, na kterého jsem narazila poměrně nedávno. Simon Gleeson.

Why Does She Love Me? je píseň z muzikálu Love Never Dies; trochu méně povedeného pokračování Fantoma opery s neméně povedenými skladbami. Na Simona jsem stejně, jako na zbytek herců z tohoto muzikálu koukala s opovrhováním v očích - Ben Lewis mi v roli Fantoma absolutně nesedl, nesedl mi jeho hlas a někdy zněl jako pedofil a Anna O'bryne má sice hlas krásný, ale není to Sierra Boggess. V mém srdci zůstává jednoduše trojice Karimloo, Boggess a Fraser tou zlatou... ba ne, diamantovou. Protože je Hadley Fraser podle mého úchvatným Raoulem, mhouřila jsem nad Simonem v této roli oči, ačkoliv mi byl z oné hlavní trojice výše zmiňované nejsympatičtější. Co více říct, písní Why Does She Love Me? si mě podmanil a ačkoliv je Raoul v LND na zabití, oblíbila jsem si ho. Je to talentovaný muž s krásným hlasem - ještě i teď, při psaná tohoto článku, mu do uší hraje jeho album Elements a čím častěji ho neposlouchám, tím víc uvažuji nad tím, že až příště půjdu kolem prodejny hudebních alb (a nebudu mít zrovna co jiného k objednání) objednám si právě Elements.

Papírkování #1

V poslední době mě přechází nálada na kreslení. Vlastně mám pocit, že v mém roce se najde více těch chvílí, kdy mě prostě nebaví ani tužka ani digitální kresba. Už poměrně dlouho jsem neotevřela svůj skicák a od posledních obrázků z něj - kreseb Hadleye a Ramina - jsem se o nic pořádného nepokusila. Když do toho nepočítám školu, samozřejmě. Na umělecké škole prostě nemůžu říct, že se mi nechce pracovat.

Kresbu Hadleye považuji za svůj vrchol (odkaz na článek) v kreslení lidí. Tohle je TEN bod, ke kterému jsem koncem června, kdy jsem lidi začala kreslit, vzhlížela. Tehdy jsem nevěřila, že ho dosáhnu. Ne letos. Možná jsem nevěřila ani na to někdy. Pořád proto nedokážu uvěřit, že ta stránka v mém skicáku je skutečně kreslená mou rukou. Protože se mu to podobá. Protože se mi to líbí - snad jako jediný z mých obrázků.
Ramin... byl takovým pokusem (odkaz na článek). Chtěla jsem zkusit něco nového, nekreslit stále jen lidské tváře. Jistě, u kreslení lidí jsem zůstat chtěla, ale chtěla jsem to také nějak obměnit. Aby to bylo trochu jiné. Volba padla na černý papír a bílou pastelku, protože jsem si vzpomněla na své práce, které jsem měla před dvěma roky donést k talentovým zkouškám. S těmi mi pomáhal učitel ze ZUŠky a portrét mě přinutil přesně takto nakreslit. Vzpomněla jsem si, jak strašně mi to nešlo. A teď vzpomínám, jak strašně mě bavilo Ramina na černý papír kreslit. Juj, a i tady jsem nadmíru spokojená.
Ze svého kreslícího bloku viním, jak se mi zdá, právě tyto dva obrázky. Protože jsou v mých očích dokonalé. To nejdokonalejší, čeho jsem byla schopná. Teď se bojím do skicáku cokoliv načmárat, abych nepřestřihla laťku, kterou tyto dva obrátky nasadily, a nezřítila se opět do hlubin neschopnosti. Ačkoliv vím, že přesně tam spěji.

Jsme už mrtví | Havraní kruhy

V poslední říjnový den se mě naše češtinářka znenadání v hodně zeptala: „Už jsi četla Sílu?" Jsem vždycky trochu překvapená, když na mě takto promluví před celou třídou, i když vím, že máme podobný vkus na knížky. Harry Potter a Jo Nesbø - měly bychom si o čem povídat. Snad i proto ji jako jediná ze třídy neoznačuji za nejhorší učitelku na škole, mě čeština s ní svým způsobem i baví. Jasně, od začátku tohoto školního roku, kdy nás vyučuje i z matematiky, je to trochu horší a tak můžu jen doufat, že si svou pověstí o pořádku v mých věcech do školy vykoupím dostatečnou na konci roku. Nicméně na její otázku jsem odpověděla pouze tím, že vychází až začátkem listopadu. Ale nebyla bych to já, kdybych si to prostě ještě ten den (ačkoliv jsem zrovna spěchala, abych ještě stihla doběhnout do prodejny cédéček pro své Love Never Dies, které konečně po měsíci došlo) nevzala po cestě přes knihkupectví a ejhle! Síla tam byla. Několika měsíční čekání bylo konečně u konce.

Ódinovo dítě bylo, v době kdy vyšlo, tím typem knihy, okolo které jsem chodila jako kolem horké kaše a pokaždé slintala nad tou dokonalou obálkou. A nejen kvůli ní - původem norská trilogie je inspirovaná severskou mytologií, která (leč bych vám byla schopná vyjmenovat jen pár bohů) se mi líbí. Navíc, co jsem měla se severskými spisovateli tu čest, žádný mě nezklamal - věřila jsem, že tomu v tomto případě nebude jinak. A taky že nebylo.
Příběh patnáctileté Hirky nás zavádí na Ymslandu - do světa ocasatých ætlingů, kteří by nás, lidi, nazývali nákazou, plísní. Protože by nám chybělo to nejdůležitější, ocas. Hirka se potýká se stejným problémem a ve svých patnácti letech se dozvídá pravdu; o ocas ji nepřipravil vlk, nikdy ho neměla. Je Ódinovým dítětem, mýtem, člověkem. Své tajemství se snaží za každou cenu skrývat, hledat spojence. Ale blíží se obřad, kdy má před zraky Manfally přimknout a navíc není jedinou, kdo prošel bránou mezi světy...