Říká se, že domov je tam, kde máš srdce, ale mé srdce je divoké a volné | Damilion Vaese Giordech

Již poměrně dlouho jsem vám nepředstavila žádnou ze svých postav. A přitom o nich tak ráda mluvím! Nebo spíš píšu, introverti pochopí. Každopádně, když se tak ohlížím ke starším článkům, dochází mi, jak málo jich znáte. Je mi jasné, že mé postavy zřejmě nikoho nezajímají, ale já jim neskutečně ráda dávám prostor. Možnost být skutečnější. Možnost se člověku nějakým způsobem zapsat do paměti.

Nebo se jen snažím vyplnit prázdné místo v mém srdci, protože vím, že nikdy nebudou skutečnými.

Nikdy si s nimi nesednu a nepoklábosím.

Nikdy nenaplním své ideály, které do nich vždy vkládám.

Nikdy nepoznám část sebe samé, kterou jim dávám, aby byly skutečně mými. Jen mými, nikoho jiného.

Hudba jako nástroj pro ignoraci lidstva | podzimní playlist

Když jsem se prostřednictvím otázek na instastories ptala, jaký typ článků byste uvítali, jednou z odpovědí byla hudba. Nebudu lhát, když napíšu, že jsem nad tím již dříve neuvažovala, nicméně jsem si nemyslela, že by někoho mohlo zajímat, co mi hraje dennodenně ve sluchátkách. Vždyť není dne, kdy bych je v uších neměla alespoň na pár krátkých minut. 

Přiznávám, že můj nynější playlist je poněkud jednotvárný - jsem melancholik (z menší části ale i flegmatik), za okny je melancholické počasí a mou podzimní, jaksi neutrální až posmutnělou, náladu podněcují melancholické písničky. Tolik melancholie v jedné vetě! Mám však i své světlé chvilky, kdy mi hraje něco jiného... však o tom už ve zbytku.

Tříměsíční Wrap Up

• Počet přečtených knih: 9 knih
• Počet přečtených stran: 4.173 stran
• Nejobsáhlejší kniha: Bouře mečů, George R. R. Martin
• Nejtenčí kniha: Fantom Manhattnu, Frederick Forsyth
• Překvapení měsíce: Společenstvo prstenu, J. R. R. Tolkien
• Zklamání měsíce: Fantom Manhattnu, Frederick Forsyth

Budeš stále hrát, když všichni ostatní už zemřeli?

Onehdy, kdy jsem přemýšlela, co - nebo spíš koho bych si mohla nakreslit, jsem došla k názoru, že mám ve svém skicáku velmi málo Hadleye Frasera (pro představu, mám ho tam asi nejvíce). Nevadí.

Proč zrovna tento pán? Možná jsem to zde už psala, možná nikoliv. Tomuto herci a muzikantovi vděčím za jakési uvedení do světa muzikálů - kdo ví, jestli bych si po Bídnících pustila Fantoma opery, kdyby mě Hadley (v docela malé) roli vojenského důstojníka v prvním zmíněném muzikálů, nezaujal. Takže ano, dalo by se říct, že jsem si Fantoma pustila díky němu a díky němu i propadla muzikálům.

A právě i z Fantoma je tento skeč - vikomt Raoul de Chagny, a ačkoliv mám ve skicáku povícero jeho portrétů, Raoula v jeho podání jsem ještě nekreslila (nicméně na blogu jsem již jednoho před časem zveřejnila, v podání neméně skvělého zpěváka Simona Gleesona z Love Never Dies). Jako první jsem si vybrala starého Raoula, ze začátku muzikálu, od kterého se retrospektivně příběh odvíjí dál - mladého vikomta ale jistě nenechám opomenutého. 

Celá skica je kreslená obyčejnou pentilkou (zjistila jsem, že mě pentilky moc baví a na takovéto rychlé skicování jsou ideální!).

Čevencový Wrap Up

• Počet přečtených knih: 8 knih
• Počet přečtených stran: 3.662 stran
• Nejobsáhlejší kniha: To, Stephen King
• Nejtenčí kniha: Dej mi své jméno, André Aciman
• Překvapení měsíce: Šest vran, Leigh Burdugo
• Zklamání měsíce: Marťan, Andy Weir

Chůva [povídka]

Dobrá brandy za skvěle odvedenou práci, řekla si a upila ze skleničky. Kuchyni zaplavovalo prskání oleje a lahodná vůně marinovaného masa. Stála u plotny a dbala na to, aby se večeře nepřichytla. Rychle zvedla pokličku z hrnce s bramborami, než stihly přetéct.

V domě byl konečně klid. Po celém dni, který byl plný křiku a pláče, žalování a neustálého odsekávání, se dostavil její vytoužený klid. Měla sice spoustu doporučení a kladných recenzí na webu, ale tyhle děti byly malí Satanové, které snad nedokázal zkrotit nikdo. Velkou část viny dávala jejich rodičům. Kázeň tady nefungovala.

Teď už jen čekala, až se vrátí z pracovní schůze. Neustále zvedala oči k hodinám nad linkou a počítala zbývající minuty do jejich návratu. Ručička se zvedala k celé.

Přesně v čas, pomyslela si opět chůva, večeře je skoro hotová. Nevychladne.

Pět minut po osmé ve dveřích cvakl zámek. Na chodbě se ozvalo klapání podpatků a hlasy. Chůva ztlumila sporák a šla je přivítat. Hned mezi dveřmi jí pochvalovali, jak večeře krásně voní. Stěžovali si, jaký už mají hlad.

Ano, tohle jídlo se mi zvláště povedlo, v duchu se usmívala. Sama si pár kousků uzmula.

„Děti už spí?“ Chůva přikývla. „Tak brzy,“ zasmála se matka. „Obvykle je musíme nahánět po celém domě, abychom je dostali do postele.“ Oba manželé se usadili v kuchyni a sledovali chůvu, když si z police brala dva talíře a nandávala na ně maso s brambory.

„Byly unavené,“ vysvětlovala při tom. „Celý den si hrály venku a jen, co jsme přišli, odpadly a hned usnuly. Jsou to moc hodní andílci.“

Nebyla to tak docela pravda.

Měla těch dětí plné zuby.

Vdechnout barvu černobílém #2

... tentokrát ale trochu jinak, než posledně.
Pár lidí mě na Instagramu oslovilo s otázkou, ohledně omalovánek. Ať už šlo o to, jaké pastelky používám, kolik nad tím strávím času nebo jednoduše jak to dělám. Po delší úvaze jsem došla k závěru, že by nebylo vlastně od věci o omalovánkách udělat takový fotočlánek, kde bych vám proces takového vybarvování ukázala.
Vybrala jsem si poměrně jednoduchou omalovánku rodového erbu z Hry o trůny. Nebude to trvat tak dlouho ani to nebude tak složité, ale svou úlohu to splní skvěle. Nějaké detailnější obrázky, se scenérií a drobnůstkami, samozřejmě zaberou jak více času, tak víc trpělivosti, kterou já většinou postrádám. Ale hezky od začátku.

K vybarvování používám pastelky od Koh-I-Nooru - Polycolor, se kterými jsem naprosto spokojená. Můžete si je koupit jak samostatně, jaký odstín se vám líbí nebo jaký potřebujete, případně potom v různě obsáhlých sadách. Já mám sadu 36 pastelek, ale protože nejsem schopná vykreslovat bez toho, aniž bych na pastelky netlačila, mám je už takové dost opotřebované. I bez toho ale mají krásnou a sytou barvu. Za sebe je můžu určitě doporučit.
Obvykle začínám pozadím, nejde-li o nějakou složitější omalovánku, kde se v první řadě soustředím na ústřední motiv. Zde jsem začínala podkladem pod rodovým erbem a už jen ten mi zabral nějakých 5 hodin. Neptejte se mě, jak jsem tohoto docílila - tento čas střílím podle dvou muzikálů, na které jsem se podobu vybarvování dívala. To myslím mluví za vše. V mém případě je vykreslování omalovánek činnost na dlouhé tratě, nicméně člověk se u toho příjemně (ne)odreaguje a svým způsobem si potrénuje stínování, případně tam můžeme vidět, co dělají barvy, když je překrýváme dalšími. Zásadně se snažím nedržet jen jedné barvy a stíny ne vždy dělám černou pastelkou. Lepší je si vybrat nějakou tmavší, kterou překryjeme barvou, jakou chceme - pěkně se spojí a obrázek pak bude plastičtější, k čemuž si můžeme pomoct i tím, že přidáme světlejší barvu.
Ačkoliv studuji uměleckou školu, přiznávám, že stíny a světlo si určuji podle sebe, možná i proto, že jsem líná si určovat odkud by mohlo dopadat světlo a kdesi cosi. Obvykle mi to ale plus-mínus vychází. Ve zbytku článku už najdete koláže s kroky, jak jsem při vybarvování postupovala. Pokud budete mít nějaké otázky, určitě ráda zodpovím.

Pokud uvnitř duše jsi hudbou...

Musím přiznat, že jsem si po dobu dvou měsíců na blog skoro nevzpomněla. Vlastně bych si na něj nevzpomněla vůbec, nebýt dvou (otravných) lidí, kteří mi neustále připomínali Wrap Up, který jsem ani za květen, ani za červen, nenapsala. Nebyla nálada, ale jak doufám, podaří se mi opět se z tohoto psacího bloku vyhrabat a buď červencový, nebo na rovnou prázdninový Wrap Up bude.

Původně jsem chtěla blok zaměřený na všechno, co mám ráda, ale vůbec nejvíc sem cpu knihy, což mi trochu vadí. Je vtipné, že mám tento článek rozepsaný... od poloviny dubna. A od té doby příliš mnoho dalších kreseb nevzniklo, takže absolutně nemám inspiraci, co dál bych sem měla zveřejňovat. Nějaké nápady? Tímto bych ukončila informační okénko.

Tohle je už takový můj zvyk - kreslit to, co je mému srdci právě nejblíž, jednoduše pomocí kresby ukazovat, co mám ráda. O tom celém je můj skicák, který není ještě snad ani z půlky zaplněný. Je jakousi galerií mého srdce. Andrea Bocelliho neposlouchám dlouho, možná právě od začátku dubna, ale přesto cítím intenzivní dopad na mou osobu, skrze jeho hudbu. Přiznám, že kdyby se mě kdokoliv zeptal, jaký hlas považuji za nejkrásnější, tento tenor by nezůstal zapomenutý. Díky němu jsem začala milovat Itálii a krásný zvuk italštiny v písních.
Přiznám se, že původně měl obrázek vypadat jinak. Měla jsem jinou vizi, než tuto. Nicméně s odstupem musím také přiznat, že se mi to líbí. Možná má zvláštně pocuchaný obličej, na tom mi už však nezáleží. Protože na fotce neměl celé temeno, rozhodla jsem se ho udělat pomyslně vycházejícího ze zlato-stříbrného pozadí, za což jsem se zprvu pleskala do čela, nicméně se mi líbí, jak se pozadí leskne. Bohužel jsem se poučila až později, že bude lepší na to používat akrylové barvy, které překrývají lépe, než tuž. A taky má intenzivnější a krásnější lesk. Příště, a snad i brzy.

Wrap Up - duben

Pro čtenáře není lepší pocit, než když se zbaví čtecí krize. Po nepříliš zdařilém březnu přichází mnohem lepší duben - a kupodivu i Wrap Up, na který mě nemusela kamarádka neustále upozorňovat a tlačit mě do jeho sepsání a který nevyšel až v polovině následujícího měsíce. Duben mě jen utvrdil v tom, jak báječnou věcí je knihovna. Konečně jsem se dostala k titulům, které jsem si sice chtěla přečíst, ale nepotřebovala jsem je nutně vlastnit v knihovně a mé měsíční útraty se snížily jen na dvojici knih z antikvariátu. Myslím, že následující bude trochu troufalé - totiž v květnu mám v rámci školy povinné praxe a jsem si docela jistá, že bych se konečně mohla přiblížit ke svému vysněnému počtu deseti knih za měsíc. Toť takové malé předsevzetí, cíl na konec úvodu.

Wrap Up - únor + březen

Pevně jsem doufala, že se tomu vyhnu - bohužel, v životě knihomola sem tam přichází cosi, proti čemu není vůbec jednoduché vzdorovat. Zřejmě jsem byla tak nadšená ze svých čtenářských pokroků (ač nejsou kdovíjaké, ale já jsem s tím absolutně spokojená), že jsem si přivodila čtecí blok. Za březen jsem přečetla jen tři knihy, což mě docela pohoršuje, ale teď už s tím nic nenadělám - můžu jen doufat v to, že to pominulo a další blok mě bude ještě chvíli míjet.

I přes nízké skóre za měsíc se ale stalo něco... za co jsem ráda, ačkoliv má peněženka opět a poměrně hodně zaplakala. Kromě toho, že vyšel třetí Dvůr, kterého jsem se nemohla vůbec dočkat, jsem si ve stejný den obnovila kartu do knihovny. Mám celkem problém se dostat k titulům, které bych si ráda přečetla ale zároveň si je nechci kupovat - navíc aktuálně trpím nedostatkem YA oddechové literatury. Věřím, že pravidelné návštěvy knihovny nebudou od věci a dostanou mě opět někam dál, než mezi mé fantasy a klasické knihy. Opravdu už mám problém najít něco, čím bych klasickou četbu mohla prokládat.

Kromě čtecího bloku jsem měla i ten psací, což se podepsalo i na tomto blogu, kde nějakou chvíli bylo jen pusto prázdno. I proto jsem se rozhodla Wrap Up opět spojit, neboť jsem během března nebyla sto najít v sobě sílu napsat únorový samostatně... a možná je to i dobře, alespoň jsem s těmi svými čtyřmi knihami za tento měsíc nebudu cítit tak trapně, když je spojím s těmi sedmi únorovými.

Něco končí, aby jiné mohlo začít.

Neříkám, že jsem to nečekala. Úpadku a vzájemného nesouznění jsem si všímala už dlouhou chvíli, ale nikdy jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Rok nebo dva už každá naše volná chvíle byla hádka, která končila rozčílením. Definitivní konec ale nastal teprve teď. Nejsem si jistá, jestli odešel úplně, nebo měl jen svůj den blbec. Jisté ale je, že se k pánovi G už nevrátím. Ani, kdyby se záhadným způsobem vůbec prosadil o tom, aby naše vzájemné působení fungovalo přinejmenším dostatečně. Copak jsem toho chtěla tak moc? Po čtyřech letech důvěrného vztahu je to celkem smutné, ale život jde dál a ten můj se od nynějška nese v duchu prosperity, které jsem s ním nebyla schopná. Každým dnem vidím jisté pokroky, které jsem s ním neviděla...

Wrap Up | prosinec + leden 2018

Nevím, jestli jsem na začátku roku hleděla s nadějí, nebo obavami - a to nejen v otázce knih, ale všeobecně. Protože jsem jedinec, který je v poslední době v podstatě chladný ke všemu, co se kolem něj děje, nebo jen nemá vlohy správně reagovat na vnější podněty, hodnotím svůj začátek neutrálně. Neutralita je mi obecně velmi blízká. Vždy jsem byla spíš ten typ, který všechno nechávat bublat pod povrchem.

Možná, že i ta všeobecná otrava světem okolním - stereotypní vstáváním v pět ráno, za tmy do školy, za tmy ze školy, neschopnost mě pochopit a neustálé narážky na mě a na to, co mě baví - mě nutí mnohem více číst a ztrácet se ve fiktivních světech nebo v dobách minulých, které se mi ostatně zamlouvají více, než současnost. Dohnala jsem své resty za prosinec, přečetla další dvě knihy do povinné četby a rozšířila si své čtenářské obzory o drama i cestopis. Myslím, že si alespoň v tomto začínám věřit, ať si kdo říká cokoliv, je i tento malý krůček k lepšímu - věřím si totiž, že letos tu šedesátku pokořím.
Ostatně, leden mi začal přímo báječně! Moc ráda se ohlížím zpět a shledávám, že jsem své lednové skóre z minulého roku navýšila hned o čtyři knihy; totiž jsem si z pěti polepšila na devět. Možná to není nic světoborného, ale já jsem absolutně spokojená. Vím však, že si nesmím nechat mazat med kolem pusy, vždy se může přihnat čtecí blok. A protože by byl článek o devíti knihách příliš krátký, rozhodla jsem se ho spojit rovnou i s prosincovými přečtenými knihami.

Vdechnout barvu černobílému #1

O posledních Vánocích to byly dva roky, co jsem dostala své první knižní omalovánky. Pamatuji si, jak jsem tehdy byla nadšená. Když jsem je mámě pár týdnů před Štědrým dnem ukazovala v papírnictví, nevěřila jsem, že by mi je mohla koupit. To možná raději nějakou knihu, než drahé omalovánky. Ale byly tam - a já jsem byla skutečně moc nadšená!

Dnes se musím potýkat s pravdou, že se svým tempem vybarvování budu úplně jiným typem babičky v důchodě. Svým vnoučatům nebudu plést svetry, nebudu luštit křížovky ani osmisměrky, nebudu se nahánět za slevami v supermarketech. Já se v osmdesáti vidím s pastelkou v roztřesené ruce právě před těmi omalovánkami, které jsem dostala předminulý rok k Vánocům. Zatím se to ani jinak netváří. Ačkoliv mě vybarvování omalovánek skutečně baví, protože si na tom můžu skvěle zkoušet stínování, nedokážu si na ně udělat tolik času, kolik bych chtěla. Na druhou stranu při hodinách výtvarné přípravy nemusím naší učitelce přidávat starostí - ono abych to uvedla na pravou míru, obvykle mám práce hotové dříve, než mí spolužáci a tak si prostě do školy donesu omalovánky a jsem spokojená. Vlastně je spokojená i má učitelka, protože mi nemusí vymýšlet žádnou dodatečnou práci.