Chůva [povídka]

Dobrá brandy za skvěle odvedenou práci, řekla si a upila ze skleničky. Kuchyni zaplavovalo prskání oleje a lahodná vůně marinovaného masa. Stála u plotny a dbala na to, aby se večeře nepřichytla. Rychle zvedla pokličku z hrnce s bramborami, než stihly přetéct.

V domě byl konečně klid. Po celém dni, který byl plný křiku a pláče, žalování a neustálého odsekávání, se dostavil její vytoužený klid. Měla sice spoustu doporučení a kladných recenzí na webu, ale tyhle děti byly malí Satanové, které snad nedokázal zkrotit nikdo. Velkou část viny dávala jejich rodičům. Kázeň tady nefungovala.

Teď už jen čekala, až se vrátí z pracovní schůze. Neustále zvedala oči k hodinám nad linkou a počítala zbývající minuty do jejich návratu. Ručička se zvedala k celé.

Přesně v čas, pomyslela si opět chůva, večeře je skoro hotová. Nevychladne.

Pět minut po osmé ve dveřích cvakl zámek. Na chodbě se ozvalo klapání podpatků a hlasy. Chůva ztlumila sporák a šla je přivítat. Hned mezi dveřmi jí pochvalovali, jak večeře krásně voní. Stěžovali si, jaký už mají hlad.

Ano, tohle jídlo se mi zvláště povedlo, v duchu se usmívala. Sama si pár kousků uzmula.

„Děti už spí?“ Chůva přikývla. „Tak brzy,“ zasmála se matka. „Obvykle je musíme nahánět po celém domě, abychom je dostali do postele.“ Oba manželé se usadili v kuchyni a sledovali chůvu, když si z police brala dva talíře a nandávala na ně maso s brambory.

„Byly unavené,“ vysvětlovala při tom. „Celý den si hrály venku a jen, co jsme přišli, odpadly a hned usnuly. Jsou to moc hodní andílci.“

Nebyla to tak docela pravda.

Měla těch dětí plné zuby.