Pokud uvnitř duše jsi hudbou...

Musím přiznat, že jsem si po dobu dvou měsíců na blog skoro nevzpomněla. Vlastně bych si na něj nevzpomněla vůbec, nebýt dvou (otravných) lidí, kteří mi neustále připomínali Wrap Up, který jsem ani za květen, ani za červen, nenapsala. Nebyla nálada, ale jak doufám, podaří se mi opět se z tohoto psacího bloku vyhrabat a buď červencový, nebo na rovnou prázdninový Wrap Up bude.

Původně jsem chtěla blok zaměřený na všechno, co mám ráda, ale vůbec nejvíc sem cpu knihy, což mi trochu vadí. Je vtipné, že mám tento článek rozepsaný... od poloviny dubna. A od té doby příliš mnoho dalších kreseb nevzniklo, takže absolutně nemám inspiraci, co dál bych sem měla zveřejňovat. Nějaké nápady? Tímto bych ukončila informační okénko.

Tohle je už takový můj zvyk - kreslit to, co je mému srdci právě nejblíž, jednoduše pomocí kresby ukazovat, co mám ráda. O tom celém je můj skicák, který není ještě snad ani z půlky zaplněný. Je jakousi galerií mého srdce. Andrea Bocelliho neposlouchám dlouho, možná právě od začátku dubna, ale přesto cítím intenzivní dopad na mou osobu, skrze jeho hudbu. Přiznám, že kdyby se mě kdokoliv zeptal, jaký hlas považuji za nejkrásnější, tento tenor by nezůstal zapomenutý. Díky němu jsem začala milovat Itálii a krásný zvuk italštiny v písních.
Přiznám se, že původně měl obrázek vypadat jinak. Měla jsem jinou vizi, než tuto. Nicméně s odstupem musím také přiznat, že se mi to líbí. Možná má zvláštně pocuchaný obličej, na tom mi už však nezáleží. Protože na fotce neměl celé temeno, rozhodla jsem se ho udělat pomyslně vycházejícího ze zlato-stříbrného pozadí, za což jsem se zprvu pleskala do čela, nicméně se mi líbí, jak se pozadí leskne. Bohužel jsem se poučila až později, že bude lepší na to používat akrylové barvy, které překrývají lépe, než tuž. A taky má intenzivnější a krásnější lesk. Příště, a snad i brzy.