Wrap Up - duben

Pro čtenáře není lepší pocit, než když se zbaví čtecí krize. Po nepříliš zdařilém březnu přichází mnohem lepší duben - a kupodivu i Wrap Up, na který mě nemusela kamarádka neustále upozorňovat a tlačit mě do jeho sepsání a který nevyšel až v polovině následujícího měsíce. Duben mě jen utvrdil v tom, jak báječnou věcí je knihovna. Konečně jsem se dostala k titulům, které jsem si sice chtěla přečíst, ale nepotřebovala jsem je nutně vlastnit v knihovně a mé měsíční útraty se snížily jen na dvojici knih z antikvariátu. Myslím, že následující bude trochu troufalé - totiž v květnu mám v rámci školy povinné praxe a jsem si docela jistá, že bych se konečně mohla přiblížit ke svému vysněnému počtu deseti knih za měsíc. Toť takové malé předsevzetí, cíl na konec úvodu.

Tyto sny se roztříštily o zeď skutečnosti, rozpadly se na tisíce střípků, ale já jsem se sklonil a posbíral je a teď je s nekonečnou trpělivostí znovu sestavím dohromady | Hudba ticha, Andrea Bocelli | 4,5/5*

Člověk se dokáže tak rychle změnit - je to až k nevíře. Ještě před rokem jsem byla jedincem, který se k muzikálům stavěl v podstatě bez názoru, vůči operám sice neohrnoval nos, ale nevyhledával je a obešla jsem se bez toho, cokoliv z toho vyhledávat. Opěrně laděný Fantom Opery mě ale přesvědčil o opaku, ačkoliv zalíbení v opeře přišlo v podstatě až teď, nedávno. Hudba ticha je autobiografická kniha italského nevidomého tenoru Andrea Bocelliho, který vypráví příběh chlapce Amose (sebe samého), jakými strastmi si musel projít, aby si splnil svůj malý dětský sen, že se jednou stane operním zpěvákem. Protože je tento pán v poslední době tím jediným, který mě dokáže potěšit, vedly mé první kroky po obnově karty do knihovny k hudebnímu oddělení, odkud jsem si s tím nejšťastnějším úsměvem odnesla tuto knihu. Abych se přiznala, tohle byl můj první životopis a líbil se mi natolik, že po narozeninách budu vlastnit vlastní výtisk v knihovničce, ačkoliv jsem se domnívala, že ji snad nikdy neseženu!

Neodvažujte se tvrdit, že muž zapomene rychleji než žena, že jeho láska umírá dřív | Pýcha a přemlouvání, Jane Austen | 3,5/5*

Třebaže u mě aktuálně v oblíbenosti převažuje francouzská literatura, nemění to nic na faktu, že Jane Austen je jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek vůbec. Její Pýcha a předsudek je jednoduše skvost, který si v mém srdci vydobyl patřičné místo. Nedávno jsem našla poměrně vtipný, ale především docela trefný obrázek, na němž stojí: „Jane Austen: Giving woman unrealistic expectations since 1811." Ostatně, nad panem Darcym si zasněně vzdychá nejedna čtenářka. Zatímco v Rozumu a citu jsem nezaregistrovala mužskou postavu, která by mě oslnila tolik, co opěvovaný Darcy a snad i proto mě kniha nebavila tolik, v Pýše a přemlouvání se setkáváme s mladým kapitánem Wentworthem, který se pamatuje mnohem lépe, než kterýkoliv z pánů vykreslených v Rozumu a citu. Zřejmě i proto mě příběh Anny Eliotové bavil mnohem lépe a četl se mi svižněji (totiž, po dvou dnech jsem chodila opět jako pes kolem horké kaše a přemýšlela, co číst).

Ušlechtilí lidé se i své místo na slunci neperou, ale řeka jménem čas plyne stále rychleji a strhává s sebou právě ty nejušlechtilejší | Kočičí host, Takaši Hiraide | 4/5*

Nebudu zamlčovat, že mě k této knize táhla především obálka - totiž, Host má vskutku krásně esteticky vyšperkované knihy a tato není výjimku. Když na chvíli pominu příběh, musím vystihnout fakt, že kapitoly byly psané svisle, jak je v Japonsku u textů zvykem - alespoň něco z toho, co jsme minulý rok probírali v dějinách výtvarné kultury pamatuji. Po příběhové stránce... je to jiné, než jiné knihy. Alespoň já jsem přesvědčená, že jsem nikdy nic podobného nečetla. Autor se v knize vypisuje ze svých vzpomínek na tajemnou kočku od sousedů, která k nim chodila kdy si umanula a kterou si manželé opravdu až neskutečně moc oblíbili. Celá kniha je ale zasazená do období japonské hospodářské krize. Kniha tak není jen pro milovníky koček, ačkoliv ti s v tomto krátkém příběhu úžasně najdou. My, kteří vyjdeme na verandu a okamžitě se ocitáme pod náporem vytrvalého mňoukání, známe kočičí povahu a jejich tajemnost. A Čibi přesně taková byla. Tuto knihu bych doporučovala především těm, kteří si chtějí přečíst něco krátkého ale neskutečně milého.

Když tě udeří, udeř taky | Papírová princezna, Erin Watt | 4/5*

Člověk se na bookstagramové scéně setkává s velkou spoustou knih. Papírovou princeznu, a celkově sérii Royalových, jsem viděla u nejednoho člověka a nejeden takový sliboval čtivou knihu. Ta sice po slohové stránce nebyla žádným skvostem, ale za čtivou se skutečně považovat dá. A mně se líbila. Myslím, že jedním z faktorů je fakt, že jsem už dlouho nečetla nic, co by se odehrávalo v dnešní době, bez prvků fantasy a sci-fi a vyprávělo... o v podstatě normálních lidech. Normálních, jen trochu víc při penězích. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem četla něco z prostředí střední školy (jestli naposledy nějakou Greenovku, nevím). Tohle byla rozhodně oddechová kniha, která se netáhla ale svižně běžela vpřed. Dokonce se upřímně těším na další díl. Jsem docela zvědavá, jak se to bude odvíjet dál.

Jakmile se v ženě probudí jakási nedočkavá zvědavost, je schopná dopustit se jakéhokoliv bláznovství, jakékoliv neopatrnosti, odváží se všeho a necouvne před ničím | Pařížské dobrodružství a jiné povídky, Guy de Maupassant | 4/5*
Myslím - a nemyslím si to jistě sama -, že Maupassant je aktuálně klasik, kterého propaguji nejvíce. Dělá mi radost, že jsem k jeho přečtení navedla už dva lidi na instagramu - DVA, nevěřila bych, že vůbec někoho inspiruji k tomu, aby si přečetl něco z toho, co mám ráda. Pravda, do stories ho dávám tak často, že už to lidi musí štvát, a nebo jsou naopak zvědaví, proč zrovna jeho. Líbí se mi jeho jednoduchý styl psaní, což zde nepíšu poprvé a zcela jistě to nemusím vícekrát zdůrazňovat.

Jiskra zažehla požár | Hunger Games: Síla vzdoru, Suzanne Collins | 5/5*
Konečně jsem ukončila svůj re-reading Hunger Games. Trochu jsem se bála, že by mě to po těch pár letech nemuselo tolik bavit, jako prvně, ale opak je spíš pravdou. Líbilo se mi to, snad i o něco víc. Rozhodně jsem si ráda připomněla, o čem to celé je a... stále nerozumím tomu, proč jsem si v posledním díle oblíbila prezidenta Snowa. Jakože opravdu, oblíbila, už před tím a stále nemůže přijít na to, proč. Jsme divná jen já, nebo ve finále není tak hrozný (dobře, asi je a jen já v něm nepochopitelně vidím něco lepšího).

Jsme jen lidé, krátká vzplanutí pochodně | Achilleova píseň, Madeline Miller | 4,5/5*
Na tohle převyprávění řeckých bájí a pověstí mě opět nalákal instagram. Zprvu jsem si sice nebyla jistá, co mám očekávat, nicméně téměř hned vzápětí mě kniha vtáhla do děje a začala bavit. Byla krásně, mile napsaná a myslím si, že by po ní mohl sáhnout každý, koho baví retellingy a řecké báje. Jsem ráda, že jsem na ni v knihovně narazila a pokud ji někde v regálu uvidíte taky, dejte jí šanci.

Dneska večer umřeme | Skvrna, Gillian Flynn | 3/5*
Od autorky jsme četla zatím jen Zmizelou, která byla skutečně geniální. Nevím, co jsem očekávala od Skvrny, ale... asi jsem očekávala něco víc. Tedy, bylo to dobré, to ano, ale slabší, než jsem si myslela. Jak už jsem si navykla na horory, nemělo to zřejmě na mě takový účinek, nebo jsem to měla číst k večeru a ne nad ránem. Každopádně zápletku to mělo skvělou a nepředvídatelnou. Alespoň já jsem nevěděla, co od tohoto krátkého příběhu mám očekávat. Duchařiny mám ráda, za což má knížka malé bezvýznamné plus.Trochu mě to dokonce navnadilo k tomu, pustit se do dalších autorčiných román.