O posledních Vánocích to byly dva roky, co jsem dostala své první knižní omalovánky. Pamatuji si, jak jsem tehdy byla nadšená. Když jsem je mámě pár týdnů před Štědrým dnem ukazovala v papírnictví, nevěřila jsem, že by mi je mohla koupit. To možná raději nějakou knihu, než drahé omalovánky. Ale byly tam - a já jsem byla skutečně moc nadšená!
Dnes se musím potýkat s pravdou, že se svým tempem vybarvování budu úplně jiným typem babičky v důchodě. Svým vnoučatům nebudu plést svetry, nebudu luštit křížovky ani osmisměrky, nebudu se nahánět za slevami v supermarketech. Já se v osmdesáti vidím s pastelkou v roztřesené ruce právě před těmi omalovánkami, které jsem dostala předminulý rok k Vánocům. Zatím se to ani jinak netváří. Ačkoliv mě vybarvování omalovánek skutečně baví, protože si na tom můžu skvěle zkoušet stínování, nedokážu si na ně udělat tolik času, kolik bych chtěla. Na druhou stranu při hodinách výtvarné přípravy nemusím naší učitelce přidávat starostí - ono abych to uvedla na pravou míru, obvykle mám práce hotové dříve, než mí spolužáci a tak si prostě do školy donesu omalovánky a jsem spokojená. Vlastně je spokojená i má učitelka, protože mi nemusí vymýšlet žádnou dodatečnou práci.
