Čevencový Wrap Up

• Počet přečtených knih: 8 knih
• Počet přečtených stran: 3.662 stran
• Nejobsáhlejší kniha: To, Stephen King
• Nejtenčí kniha: Dej mi své jméno, André Aciman
• Překvapení měsíce: Šest vran, Leigh Burdugo
• Zklamání měsíce: Marťan, Andy Weir

Chceš svoji lodičku, Georgie?

To, Stephen King, 1096 stran

5*

Kdo by v dnešní době neslyšel o této knize... nebo přinejmenším o filmu, když světlo světa spatřila nová verze této skvělé knihy od amerického Krále hororů. Ačkoliv jsem již dříve uvažovala nad tím, že bych si od Kinga mohla přečíst nějakou knihy, právě nová verze filmového It mě k tomu spolehlivě přivedla. A já nyní musím přemýšlet, co bych k tomu dodala, pokud není ještě dostatečně vidět, jak moc tu knihu a film miluji. Přiznám, že zprvu jsem se bála, že by se to mohlo vléct nebo to bylo jednoduše složité na čtení, proto mě příjemně překvapilo to, jak rychle se děj ubíhal dopředu. GENIÁLNÍ, je to nejlepší, co můžu k tomuto literárnímu dílu říct.

Kdesi mají zákon, který říká, že když je jeden člověk zblázněný do druhého, ten druhý musí být nevyhnutelně taky zamilovaný.
Dej mi své jméno, André Aciman, 256 stran
4*

S LGBT literaturou jsem se tuším předtím nesetkala (když nepočítám knihy Cassandry Clare nebo třeba sérii Stín krkavce, co si teď alespoň trochu vybavuji). Na Dej mi své jméno mě výrazně nalákalo prostředí letní Itálie a taky z důvodu, že jsem chtěla zkusit něco nového. Přiznávám, že se mi kniha vážně líbila! Byla tak zajímavě napsaná, především tvořená pocity a myšlenkami Elia. Něco jiného, přesně, jak jsem chtěla. A stejně na mě zapůsobil film - byl jiný, jinak natočený, jiný, než ostatní filmy. Tohle se mi prostě hodně líbilo.

Jak může Aquamen ovládat velryby? Jsou to přece savci! Nedává to smysl.

Marťan, Andy Weir, 344 stran

3,5*

Možná bych ve finále dala Marťanovi hvězdičky čtyři, ale v těch technických popisech jsem se často docela ztrácela. Nicméně, pro ty, které zajímá vesmír a mají v oblibě racionálně uvažující hrdiny, kteří se umí poprat s ne právě závidění hodnou situací, mohu tuto knihu doporučit. Hlavní hrdina byl i přes všechny trable vtipný. 

Žádný slzy. Žádný funus.

Šest vran, Leigh Burdugo, 384 stran

5*

Tohle je jedno velké ANO! Šest vran mě vskutku hodně bavilo a všechny Gaunery jsem si téměř ihned zamilovala. A nejen ty, nýbrž celý tento nový svět - Grishaverse se mi vskutku začíná líbit a u série Šesti vran jistě nezůstanu. Ostatně, Grišu jsem si chtěla přečíst ještě před vranami. Co musím u knihy určitě zmínit je celý její vzhled, protože na tohle se tak hrozně pěkně dívá a třebaže to může někomu vadit, ty černé ořízky tomu dávají správnou atmosféru (ale ne, vůbec to nepíšu proto, že mám černo prostě ráda). Pokud nad knihou uvažujete, ale nemůžete se rozhoupat a jít do toho, již déle neváhejte.

„Někde jsem četl, že oni vlastně vůbec nepotřebují k životu krev. Potřebují jenom něco, co je v krvi. Myslím, že se to jmenuje hemogoblin. Já o tom nic nevím. Hemogoblin. Tak se tomu fakt říká. Má to něco společného se železem v krvi."
„Jsem si sakra jistý, že já žádné železné gobliny v krvi nemám!"

Sekáč, Terry Pratchett, 364 stran

4*

I na mém instagramu je nutné si v tuto dobu zvyknout na přezeměplochováno. A jak by také ne - soused mi podstrčil osm dílů této neskonale vtipné série a Zeměplocha se tak stala jakýmisi mými oddechovkami mezi jednotlivými knihami. U tohoto si totiž člověk příjemně uvolní a navíc se mu dostane dávky velice zvláštní a neotřelý humor. Kamarádka Zeměplochu přirovnala ke Kronice města Kocourkova a v tomto ohledu nemůžu jinak, než souhlasit. Smrť coby pomocník na statku byl skvělý.

To už radši umřít při nějakém dobrodružství než zůstat na živu, ale nehnout se přitom z místa.

Temnější tvář magie, V. E. Schwab, 338 stran

4,5*

Tohle se mi, coby člověka s oblibou v Anglii a Londýn, hrozně moc líbilo! Celý ten nápad s paralelními  Londýny byl jednoduše skvělý a kromě nového a fascinujícího druhu magie kniha nabízí i sympatické postavy. A Kellův fascinující kabát, který bych prostě chtěla mít! Sice si už nevzpomínám, kde jsem se setkala se sérií poprvé (ale odhadovala bych, že na Instagramu), jsem ale opravdu ráda, že jsem se k ní konečně dostala. Tohle má za mě velký palec nahoru.

Je to příběh o sexu, drogách a Hudbě, která v sobě měla kamení neboli, jak říkali rádoby světa znalí výrostkové, rocks in.

Těžké melodično, Terry Pratchett, 424 stran

4*

A další Zeměplocha. Postavu Smrtě vážně miluji, je fascinující a zajímavý, a vlastně i takový truhlík (ale ne Truhlík, to je jeho kůň). Čím dál víc se začíná zajímat o lidi, zabývá se otázkami, kterými by neměl a snaží se zapomenout - ono to je těžké, když jste někdo, kdo si pamatuje i to, co se nestalo. K jeho indispozici se přidá ale i hudba - rock - který zaplaví Ankh-Morpork a způsobí, že se z představených mágů Neviditelné univerzity stanou rebelové, co vymění špičaté klobouky za nagelované vlasy (samozřejmě do špičky) a roucha za kožené pláště. Tohle byla pecka!

Bitevní pole je mou svatyní. Hrot meče je mým knězem. Tanec smrti je mou modlitbou. Smrtící rána je mým vysvobozením.

Jiskra v popelu, Sabaa Tahir, 456 stran

4,5*

A padesátou knihou v tomto roce se stala Jiskra v popelu, kterou jsem si skvěle užila. Svět inspirovaný Římskou říší byl skvěle vykreslený a opravdu se mi líbil, stejně jako postavy. Laia nebyla typickou hrdinkou, která by byla neohrožená a jednoduše perfektní - bála se a nesnažila se to skrývat, což se mi na ní neskutečně líbilo. Elias byl skvělý, ale ačkoliv byl nejlepším studentem na Šerosrázu, neskrývaně tamní podmínky nesnášel. Ano, myslím že má Jiskra slušně nakročeno k mým oblíbeným sériím.