Něco končí, aby jiné mohlo začít.

Neříkám, že jsem to nečekala. Úpadku a vzájemného nesouznění jsem si všímala už dlouhou chvíli, ale nikdy jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Rok nebo dva už každá naše volná chvíle byla hádka, která končila rozčílením. Definitivní konec ale nastal teprve teď. Nejsem si jistá, jestli odešel úplně, nebo měl jen svůj den blbec. Jisté ale je, že se k pánovi G už nevrátím. Ani, kdyby se záhadným způsobem vůbec prosadil o tom, aby naše vzájemné působení fungovalo přinejmenším dostatečně. Copak jsem toho chtěla tak moc? Po čtyřech letech důvěrného vztahu je to celkem smutné, ale život jde dál a ten můj se od nynějška nese v duchu prosperity, které jsem s ním nebyla schopná. Každým dnem vidím jisté pokroky, které jsem s ním neviděla...

Hned na začátku bych ráda předešla nedorozumění; píšu samozřejmě o svém grafickém tabletu značky Genius, proto také pan G. Ačkoliv jsem si to předtím nedokázala moc představit, dnes ho úplně nahradila myš. A co jsem si nedovedla už vůbec představit je to, že najednou vidím jisté pokroky. Mé práce se mi víc líbí, zdají se mi lepší a hlavně - kreslím najednou víc. S tabletem jsem měla problém vůbec něco nakreslit během dvou, třech měsíců, ne-li více a teď... najednou... opravdu digitálně kreslím mnohem více.

„Jsi tak chlupatý. Můžu si udělat ušanku z tvé hřívy?"

„Ty jsi taky chlupatá - možná by z tebe byl pěkný polštář."

Obrázek na tuto scénu z E'dríjského příběhu jsem chtěla udělat už opravdu dlouho. Je s podivem, že právě tento obrázek je můj první úplně zhotovený myší. Tedy, až na linearty, ale právě u lineartu Theodora jsem se na pana G naštvala takovým způsobem, že jsem ho vykopla pod stůl, kde zůstává doteď. Zapomenutý a ve vzteku odhozený. Nebudu popírat fakt, že jsem chvíli opravdu uvažovala o tom, že toho nechám a nebudu v tom dál pokračovat - popravdě jsem se kreslení myší bála. Ale jelikož tento obrázek měl být dárkem k narozeninám - tedy jím je -, přeci jen jsem došla k závěru, že za pokus nic nedám. Po tomto obrázku jsem pochopila jednu podstatnou věc. Kreslit myší se dá. Je to menší zlo, než se neustále rozčilovat nad nefungujícím tabletem. I na úkor toho, že je to pomalejší a víc z toho pobolívá zápěstí. Ale za to, abych se snažila druhým dělat radost, to snad stojí.

I were this crown of thorns

Upon my liar's chair.

Full of broken thoughts

I can not repair.

Od předešlého obrázku se ještě chvíli moc nevzdálím. Kromě toho, že jsem Lysandru chtěla už poměrně dlouho dobu nakreslit s Theodorem, měla jsem už dobrý rok - tedy od začátku jejího příběhu - v hlavě jistou myšlenku, nápad. Kdo zná Jonnyho Cashe, poznal ony čtyři řádky výše, z písničky Hurt. Musím říci, že jsem dlouho nenašla písničku, která by k nějaké z mých postav pasovala víc, než tato k Lysandře. Píšu sice, že jsem si v hlavě nosila nápad, ale... o provedení jsem sice přemýšlela, nic moc dobrého mě však nenapadalo.

Možná je to tím, že (ačkoliv je od začátku mou druhou nejoblíbenější postavou, hned po Shetlandy), nikdy jsem se k ní neupínala tolik, co teď. Nikdy jsem kvůli ní, pro ni, nebyla na pochybách tolik, co teď. Nikdy jsem ji nemilovala tolik, jako teď. Snad i proto jsem se konečně odhodlala a zapojila mysl, vytvořila si v hlavě nápad, který se mi do jisté míry podařilo také přenést na plátno. A troufám si říci, že je to takové, jaké jsem si to v duchu malovala.

„Nemůžeš hladit jen jedno, ostatní by chtěla také."

Snad ani nebudu psát, jak jsem na tohle pyšná. Ačkoliv mi právě tato scéna v příběhu s Tayou přišla roztomilá a roztomilost je to, co tady chybí, jsem s tím opravdu spokojená. Dokonce si myslím, že je to největší obrázek, který jsem doposud udělala - na žádný jsem zatím nevyobrazila tolik postav, neudělala pořádné pozadí.
Co jsem u výše uvedených obrázků nezmínila je to, že jsem se konečně odpoutala od toho, co mě v podstatě štvalo... ale na druhou stranu jsem si moc nedokázala představit, že by to bez toho fungovalo. Přestala jsem rozmazávat a zaměřila se na ostré stínování, které, jak zjišťuji, se mi líbí mnohem více. Nikdy jsem se sebou nebyla tak spokojená, jako nyní.

„Chceš balónek? Budeš se vznášet. Všichni se tu vznášíme."

Mé nynější tvrzení bude jistě znít sobecky, ale nikdy jsem moc nekreslila obrázky s jinými postavami, než s mými. Snad to můžu jen opodstatnit vlastním strachem. Opravdu jsem se bála, a neustále se bojím, abych ostatním -  mým přátelům - nepokazila jejich skvělé postavy. Ale myslím si, že se začínám tomuto strachu vzpírat, vlastně teď kreslím víc pro ostatní, než pro sebe. No, víc, než před tím.
Tento obrázek prvotně vznikl, jako záložka do knihy, kterou jsem slíbila Ley, zde ještě s její předchozí postavou Deanou. Pro mě je tento obrázek důležitý v tom, že jsem se zde pokoušela o prvního člověka myší, přesněji tedy klauna Pennywise, inspirovaného jeho podobou z nové filmové adaptace knihy pana Kinga, To. Kromě toho jsem se zde snažila o prohloubenější stíny. Ačkoliv s tím nejsem právě nejspokojenější, nemůžu ani napsat, že by se mi to vyloženě nelíbilo - ale zde nebylo důležité, aby se líbil obrázek mně, nýbrž té, které je určen. A zde svůj účel splnil, alespoň v to doufám. Každopádně musím říct, že mě fanarty baví - tedy ne, že bych je nedělala... vždy jich mám plný skicák; na herce, na zpěváky, na Fantoma opery, Bídníky. Však já se opět dostanu k tomu je dát i sem.

Dobrodruh.

Ze všech článků, které zde věnuji digitální tvorbě, je jistě patrná jedna velice podstatná věc - kreslím pouze kočky, výhradně lvi. Pokud jde něco opravdu hodně mimo mě, jsou to psovité šelmy. Jsou pro mě něco, jako lidé před necelým rokem - obrovským problémem, překážkou. S kreslením psíků jsem si ale bohužel, na rozdíl od lidí, ještě neporadila. A zřejmě na to ani nepřijdu, psí anatomie je na mě příliš složitá.
Tady šlo ale o další dárek, kterým jsem chtěla udělat radost a... přeci jen je krátkosrstý pes pro mě jednodušší, než huňatý vlk. Pro kamarádku Kajthire jsem se tedy rozhodla nakreslit k narozeninám psa dingo, se kterým píše v mém Bellmoralu. Navíc jsem měla možnost opět něčím přispět do své bellmoralské galerie na mém DeviantArtu. Když jsem viděla skeč na papíře, měla jsem chuť ho zmačkat a hodit do koše, protože vypadal opravdu otřesně. Jsem ale ráda, že jsem to nakonec neudělala a výsledek se mi vlastně i docela líbí. Rozhodně to dopadlo lépe, než jsem si prvotně myslela. Nebudu lhát když napíšu, že mě to povzbudilo v tom dát kreslení psovitých šelem další šanci. I Kate se líbil, alespoň mi to tak přišlo a pakliže byla spokojená ona, nevidím důvod, abych malou spokojenost nepociťovala i já sama. To je to jediné, čím se můžu potěšit.

Helga Endeé - Giordech, Adamar Vaese Giordech; vnučka a děd

Ke konci článku bych ráda opustila SAI, ve kterém obvykle kreslím a uvedla jiný program, který se mi poměrně zalíbil a ve kterém mě celkem baví kreslit. Je jím Adobe Illustrator, se kterým pracujeme v hodinách grafiky ve škole. Pro tyto dva obrázky jsem si ho vybrala z jediného prostého důvodu - nelíbilo se mi, jak vypadal lineart, když jsem se o Adamara pokoušela v SAI. U Illustratoru je pro mě ale docela... ne přímo jednoduché, ale lehčí, obejít se bez lineartu. Navíc se mi líbí brushe, které v něm lze použít. S Adamarem jsem spokojená téměř 100%. Opravdu se mi líbí, ačkoliv skeč, který jsem dělala v jedné z nudných hodin dějepisu, se mi líbí ještě o maličko víc. Už poměrně delší dobu tady mám rozepsaný článek o Damilionovi, jeho synovi, Helzině otci a mé hlavní postavě v jednom z Bellmoralských příběhů. Co se Helgy týče, spokojená nejsem téměř vůbec. Vlastně si myslím, že je to i tím, že nejsem moc zvyklá ženy kreslit. Když už kreslím člověka, kreslím pokaždé muže. Je to problém, o kterém vím, ale nemám se příliš k tomu, abych s tím něco dělala.

Tohle je zatím konec, ale vím jistě, že ještě nějakou dobu se budu muset s kreslením myší plně spokojit. Když se to vezme kolem a kolem, vůbec mi to nevadí. Mezi námi to celkem funguje, nevím, nač bych si mohla stěžovat a proč. Snad jen, kdyby mě z toho pokaždé nepobolívalo zápěstí...