V poslední říjnový den se mě naše češtinářka znenadání v hodně zeptala: „Už jsi četla Sílu?" Jsem vždycky trochu překvapená, když na mě takto promluví před celou třídou, i když vím, že máme podobný vkus na knížky. Harry Potter a Jo Nesbø - měly bychom si o čem povídat. Snad i proto ji jako jediná ze třídy neoznačuji za nejhorší učitelku na škole, mě čeština s ní svým způsobem i baví. Jasně, od začátku tohoto školního roku, kdy nás vyučuje i z matematiky, je to trochu horší a tak můžu jen doufat, že si svou pověstí o pořádku v mých věcech do školy vykoupím dostatečnou na konci roku. Nicméně na její otázku jsem odpověděla pouze tím, že vychází až začátkem listopadu. Ale nebyla bych to já, kdybych si to prostě ještě ten den (ačkoliv jsem zrovna spěchala, abych ještě stihla doběhnout do prodejny cédéček pro své Love Never Dies, které konečně po měsíci došlo) nevzala po cestě přes knihkupectví a ejhle! Síla tam byla. Několika měsíční čekání bylo konečně u konce.
Ódinovo dítě bylo, v době kdy vyšlo, tím typem knihy, okolo které jsem chodila jako kolem horké kaše a pokaždé slintala nad tou dokonalou obálkou. A nejen kvůli ní - původem norská trilogie je inspirovaná severskou mytologií, která (leč bych vám byla schopná vyjmenovat jen pár bohů) se mi líbí. Navíc, co jsem měla se severskými spisovateli tu čest, žádný mě nezklamal - věřila jsem, že tomu v tomto případě nebude jinak. A taky že nebylo.
Příběh patnáctileté Hirky nás zavádí na Ymslandu - do světa ocasatých ætlingů, kteří by nás, lidi, nazývali nákazou, plísní. Protože by nám chybělo to nejdůležitější, ocas. Hirka se potýká se stejným problémem a ve svých patnácti letech se dozvídá pravdu; o ocas ji nepřipravil vlk, nikdy ho neměla. Je Ódinovým dítětem, mýtem, člověkem. Své tajemství se snaží za každou cenu skrývat, hledat spojence. Ale blíží se obřad, kdy má před zraky Manfally přimknout a navíc není jedinou, kdo prošel bránou mezi světy...
Miluji fiktivní světy, a není to poprvé ani naposledy, co tohle budu zmiňovat. Při čtení fantasy knih je poznávání nového prostředí pro mě jednoduše vzrušující. Vždy dokážu jen mlčky žasnout nad kreativitou autorů a schopností vdechnout jejich světu život. Pro mě, coby člověka, který se zabývá psaním RP příběhů a tvořením vlastního světa, je to inspirující. Každý z těchto světů mi přijde jiný, originální a fascinující - Ymslanda na mě působí stejně, mám ji ráda a kdyby to byla destinace jako každá jiná, neváhala bych. A kdyby tam byl i Rime, v čele uvítacího výboru... nezlobila bych se.
Samotný příběh je čtivý a co si z doby, kdy jsem ho četla pamatuji, stránky plynuly jedna za druhou až se jeden divil. Já jsem se alespoň divila, protože mi kniha dělala společnost po víkendových nocích a ačkoliv jsem byla po vstávání do školy během týdne utahaná, stále jsem si říkala, že po další kapitole půjdu spát a pak byly najednou dvě ráno. A to si člověk v pátek po škole mne ruce, jak se konečně vyspí. A nebo také ne.
Popravdě jsem se ještě nikdy nesetkala s knihou, jejíž děj by se odehrával ve fiktivním světě a poté v tom našem, v Evropě. Bylo zajímavé poznávat Zemi z pohledu Hirky, která v životě neviděla auta, bilboardy a věci, které známe a připadají nám jako naprostá samozřejmost. Naštěstí - ano, naštěstí - se příběh odehrával jak z pohledu Hirky, tak Rimeho v Ymslandě. Ta sice neměla v Plísni tolik prostoru, ale byla tam. Jinak by mi ten svět neskutečně chyběl.
Druhý díl jsem samozřejmě musela mít okamžitě a to jako dodatečný dárek k narozeninám. Třebaže mi bylo jasné, že jakmile ho přečtu, budu zase muset měsíce čekat, než přeloží a vydají třetí díl. Co naplat, byla jsem na tom ještě celkem dobře - má kamarádka se děsí toho, že poslední díl Kostičasu vyjde až někdy, kdy už bude mít třicet. Naneštěstí jsem se nechala jí ztrhnout a tak s ní můžu její strach sdílet. Z knižního odvětví to není první a jistě ani poslední.
V obou světech se řešily další a další otázky - otázka víry, rodiny, minulosti. Křivd a zrad. A opět jsem nestíhala žasnout nad tím, jak děj kvapem běží vpřed. Abych tak řekla, nikdy si nejsem moc jistá v případě sérií, který díl se mi líbil víc, případně nedokážu označit jednu knihu za ten nejoblíbenější. Po dočtení Plísně jsem měla za to, že u mě vede první díl, ale dnes už si tak jistá nejsem a vlastně... po přečtení posledního dílu mohu za oblíbenou označit pouze celou sérii. Bezesporu. Havraní kruhy miluji.
Začala jsem ji hned den na to, co jsem si ji se spokojeným úsměvem přinesla domů. Během školy v podstatě čtu jen za jízdy autobusem, hodinku tam a hodinku zpátky. Přesto jsem jen za tu jednu jízdu zpátky stihla přes kodrcání autobusu přečíst rovnou sto stran. Obvykle bych tím byla asi potěšená, v případě Síly jsem se ale vyděsila. Na(ne)štěstí jsem měla v dalších dnech poměrně dost věcí do školy, což sice znamenalo neustále knihu odkládat, ale také to znamenalo zůstávat déle v Ymslandě a...
Miluji fiktivní světy - a ano, je mi jasné, že tohle už v článku jednou padlo. Nemůžu ale jinak, než se opakovat, protože autorka nejen že čtenáře provedla Ymslandou a ukázala Evropu očima cizince; v závěru své série připravila čtenáři ještě jeden svět. Svět slepých. Ukázala čtenáři svět, ze kterého sice nemálo věcí přebírala Ymslanda, ale který jí byl současně na hony vzdálený. Krutý a ledový stejně, jako jeho obyvatelé. Svým způsobem však stále fascinující.
Popravdě jsem se toho dílu bála - ne proto, že bych ho považovala za horší než předešlé ani kvůli loučení se s postavami na poslední straně. Důvod byl prostý. Spousta autorů si na závěr nechává ty nejtěžší ztráty a i tady jich bylo nemálo. Nejednou jsem dokázala jen tupě zírat do stránky a říkala si, jak se to mohlo stát. Bylo zajímavé sledovat, jak se obě země připravují do boje. Dávalo to podněty k přemýšlení nad tím, jak celý ten konečný boj dopadne. Kdo vyjde jako vítěz, kdo jako poražený. S koncem knihy se můj strach stupňoval ale... nakonec mě krásně zahřál u srdce. A to se mi v poslední době stalo stalo snad poprvé. Nezničilo mě to, jak jsem se původně bála.
Miluji Siri Pettersen a nebojím se ji zařadit mezi své oblíbené autory. Její promyšlenost světů je neskutečná a stejně tak je neskutečná autorka sama - dokáže si představit tu vyjevenost, když mi (leč jen smajlíky) okomentovala fotku na instagramu? Překvapuje mě, jak si svých fanoušků všímá. Mám ji ráda pro poutavý styl psaní, který nejsem schopná k někomu přirovnat. Nehledě na to, že série Havraní kruhy budou jedněmi z těch nekrásnějších knih v mé knihovničce - ty přebaly jsou jednoduše geniální a i bez nich jsou úžasné.
Pro ty, kdo hledají zajímavý fantasy příběh s magií a obyčejnou hrdinkou, je tohle skvělá volba. Hrdinové někde začínali a s dějem prošli nemalou proměnou. Jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště - budu se těšit na cokoliv.
Příběh patnáctileté Hirky nás zavádí na Ymslandu - do světa ocasatých ætlingů, kteří by nás, lidi, nazývali nákazou, plísní. Protože by nám chybělo to nejdůležitější, ocas. Hirka se potýká se stejným problémem a ve svých patnácti letech se dozvídá pravdu; o ocas ji nepřipravil vlk, nikdy ho neměla. Je Ódinovým dítětem, mýtem, člověkem. Své tajemství se snaží za každou cenu skrývat, hledat spojence. Ale blíží se obřad, kdy má před zraky Manfally přimknout a navíc není jedinou, kdo prošel bránou mezi světy...
Miluji fiktivní světy, a není to poprvé ani naposledy, co tohle budu zmiňovat. Při čtení fantasy knih je poznávání nového prostředí pro mě jednoduše vzrušující. Vždy dokážu jen mlčky žasnout nad kreativitou autorů a schopností vdechnout jejich světu život. Pro mě, coby člověka, který se zabývá psaním RP příběhů a tvořením vlastního světa, je to inspirující. Každý z těchto světů mi přijde jiný, originální a fascinující - Ymslanda na mě působí stejně, mám ji ráda a kdyby to byla destinace jako každá jiná, neváhala bych. A kdyby tam byl i Rime, v čele uvítacího výboru... nezlobila bych se.
Samotný příběh je čtivý a co si z doby, kdy jsem ho četla pamatuji, stránky plynuly jedna za druhou až se jeden divil. Já jsem se alespoň divila, protože mi kniha dělala společnost po víkendových nocích a ačkoliv jsem byla po vstávání do školy během týdne utahaná, stále jsem si říkala, že po další kapitole půjdu spát a pak byly najednou dvě ráno. A to si člověk v pátek po škole mne ruce, jak se konečně vyspí. A nebo také ne.
Popravdě jsem se ještě nikdy nesetkala s knihou, jejíž děj by se odehrával ve fiktivním světě a poté v tom našem, v Evropě. Bylo zajímavé poznávat Zemi z pohledu Hirky, která v životě neviděla auta, bilboardy a věci, které známe a připadají nám jako naprostá samozřejmost. Naštěstí - ano, naštěstí - se příběh odehrával jak z pohledu Hirky, tak Rimeho v Ymslandě. Ta sice neměla v Plísni tolik prostoru, ale byla tam. Jinak by mi ten svět neskutečně chyběl.
Druhý díl jsem samozřejmě musela mít okamžitě a to jako dodatečný dárek k narozeninám. Třebaže mi bylo jasné, že jakmile ho přečtu, budu zase muset měsíce čekat, než přeloží a vydají třetí díl. Co naplat, byla jsem na tom ještě celkem dobře - má kamarádka se děsí toho, že poslední díl Kostičasu vyjde až někdy, kdy už bude mít třicet. Naneštěstí jsem se nechala jí ztrhnout a tak s ní můžu její strach sdílet. Z knižního odvětví to není první a jistě ani poslední.
V obou světech se řešily další a další otázky - otázka víry, rodiny, minulosti. Křivd a zrad. A opět jsem nestíhala žasnout nad tím, jak děj kvapem běží vpřed. Abych tak řekla, nikdy si nejsem moc jistá v případě sérií, který díl se mi líbil víc, případně nedokážu označit jednu knihu za ten nejoblíbenější. Po dočtení Plísně jsem měla za to, že u mě vede první díl, ale dnes už si tak jistá nejsem a vlastně... po přečtení posledního dílu mohu za oblíbenou označit pouze celou sérii. Bezesporu. Havraní kruhy miluji.
Začala jsem ji hned den na to, co jsem si ji se spokojeným úsměvem přinesla domů. Během školy v podstatě čtu jen za jízdy autobusem, hodinku tam a hodinku zpátky. Přesto jsem jen za tu jednu jízdu zpátky stihla přes kodrcání autobusu přečíst rovnou sto stran. Obvykle bych tím byla asi potěšená, v případě Síly jsem se ale vyděsila. Na(ne)štěstí jsem měla v dalších dnech poměrně dost věcí do školy, což sice znamenalo neustále knihu odkládat, ale také to znamenalo zůstávat déle v Ymslandě a...
Miluji fiktivní světy - a ano, je mi jasné, že tohle už v článku jednou padlo. Nemůžu ale jinak, než se opakovat, protože autorka nejen že čtenáře provedla Ymslandou a ukázala Evropu očima cizince; v závěru své série připravila čtenáři ještě jeden svět. Svět slepých. Ukázala čtenáři svět, ze kterého sice nemálo věcí přebírala Ymslanda, ale který jí byl současně na hony vzdálený. Krutý a ledový stejně, jako jeho obyvatelé. Svým způsobem však stále fascinující.
Popravdě jsem se toho dílu bála - ne proto, že bych ho považovala za horší než předešlé ani kvůli loučení se s postavami na poslední straně. Důvod byl prostý. Spousta autorů si na závěr nechává ty nejtěžší ztráty a i tady jich bylo nemálo. Nejednou jsem dokázala jen tupě zírat do stránky a říkala si, jak se to mohlo stát. Bylo zajímavé sledovat, jak se obě země připravují do boje. Dávalo to podněty k přemýšlení nad tím, jak celý ten konečný boj dopadne. Kdo vyjde jako vítěz, kdo jako poražený. S koncem knihy se můj strach stupňoval ale... nakonec mě krásně zahřál u srdce. A to se mi v poslední době stalo stalo snad poprvé. Nezničilo mě to, jak jsem se původně bála.
Miluji Siri Pettersen a nebojím se ji zařadit mezi své oblíbené autory. Její promyšlenost světů je neskutečná a stejně tak je neskutečná autorka sama - dokáže si představit tu vyjevenost, když mi (leč jen smajlíky) okomentovala fotku na instagramu? Překvapuje mě, jak si svých fanoušků všímá. Mám ji ráda pro poutavý styl psaní, který nejsem schopná k někomu přirovnat. Nehledě na to, že série Havraní kruhy budou jedněmi z těch nekrásnějších knih v mé knihovničce - ty přebaly jsou jednoduše geniální a i bez nich jsou úžasné.
Pro ty, kdo hledají zajímavý fantasy příběh s magií a obyčejnou hrdinkou, je tohle skvělá volba. Hrdinové někde začínali a s dějem prošli nemalou proměnou. Jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště - budu se těšit na cokoliv.
Žádné komentáře:
Okomentovat