Fantom opery je zde - v mé mysli

V poslední době jsem přímo uchvácena muzikály. Začaly to Bídníci a díky dvěma hercům z nich jsem se dostala k Fantomu opery od Andrewa Lloyda Webbera, podle románu  francouzského autora Gastona Lerouxe (bohové, jak já se těším až v týdnu naklušu do knihkupectví a odnesu si Fantoma v knižním vydání domů!). V poslední době mě dokáže nadchnout kde co, počínaje skvělými muzikálovými herci a ještě lepšími zpěváky. Pro informaci, zrovna nyní mi tapetu na mobilu zdobí Hadley Fraser, ve Fantomovi představitel Raoula (a dalších čtyřech postav z Bídníků... ale dost už o nich). Ten se sice v dnešním článku neobjeví, ale věřím, že mu zanedlouho věnuji vlastní článek ~ věnovala jsem mu sice pár řádků v článku předchozím, zaslouží si však vlastní.

Dalším hercem, který mě k Fantomovi dovedl je Ramin Karimloo (bohové, ten hlas!). Jemu a jeho Fantomovi patří dnešní článek. Když se mi muzikál podařil po třech - ano, třech - dnech stahování konečně stáhnout, dostala jsem se teprve k polovině a do nynějška jsem se na Fantoma nedokoukala. Proč, když jsem se do toho na první pohled zamilovala? Vzhledem k tomu, že je máma z důvodu vyvíjení se nějaké ukopané bestie v jejím břiše doma (ale nemyslím to zle, na bratříčka se docela těším), nemám možnost si v klidu vypůjčit velkou televizi a reproduktory, abych si to mohla vychutnat na plno. Musím tedy čekat, až konečně přemluvím rodiče, aby se na dvě a půl hodiny obětovali a zhlédli se mnou tento skvost. /EDIT: Zrovna rozdýchávám tu krásu, ten muzikál je jednoduše boží, miluji to! A teď to myslím opravdu plnohodnotně. Od začátku do konce... nemám slov, kterými bych to popsala!

Při kreslení tohoto obrázku jsem pociťovala mírnou závrať. Bylo to po týdnu, co jsem v ruce nedržela tužku a neprocvičovala kreslení lidí, takže jsem musela začínat na několikrát. Udělala jsem asi tři skici, přičemž jsem všechny smazala, než jsem se dostala k té, která se jakžtakž dala dál rozvíjet. Dalším problémem bylo stínování, které mi také nešlo do ruky a je to jistě znát. Ve finále to sice není nejhorší, ale ani ne tak docela podle mých představ.

Malovaná část se tam ocitla docela náhodou a předem neplánovaně. Protože na obrázku měl Fantom na klobouku peří, které zahrnovalo vetší část po pravé straně, chtěla jsem vymyslet, jak se mu vyhnout. Růže nebyla špatným nápadem a s ohledem na to, jak jsem se zapřisáhla pracovat více s vodovkami, stalo se. Tuším, že je to v mém skicáku nejbarevnější obrázek.

„Can I ever forget that sight?
Can I ever escape from that face?
So distorted, deformed, it was hardly a face in a darkness...
But his voice filled my spirit
With a strange, sweet sound
In that night there was music in my mind
And throught music my soul began to soar!
And I heard that I'd never heard before...
Yet in his eyes
All the sadness of the world
Those pleading eyes,
That both threaten and adore."