Psaní RP příběhů je mým životem, vytváření vlastního světa mým snem a dávat možnost ho prozkoumávat ostatním největším potěšením. Protože nejsem schopná mít blog jen s jediným zaměřením, je tohle zázemí místem, kde se všechny mé záliby prolínají a tvoří můj svět - Shetlandy's world, výstižný ač neoriginální název blogu.
Štřípky z našich životů je rubrika (štítek, chcete-li), který bude jen a pouze o mém RP světu, malém státečku nesoucí název Bellmoral, o mých postavách, které v něm vystupují, o osudech postav ostatních hráčů. Nejsem ale sobec, bude tedy i osudech mých postav v ostatních světech, které jsou mi téměř stejně milé a mnou milované, jako můj Bellmoral.
Stále si živě pamatuji, jak jsem psala článek k tomuto obrázku na starý blog. Bylo tomu druhého srpna minulého roku a netušila jsem pořádně, jak sepsat příběh, který obrázek měl doprovázet. Postupem času, když se k němu vracím, napadá mě, co by mohlo být vylíčené jinak. Co tomu předcházelo a proč se tak stalo. Došla jsem z závěru, že je co měnit a přepisovat. Nezměnil se ale jen příběh, změnil se i obrázek samotný. Není jich moc, ale jsou výrazné - v originálu byly trůn a koruna zlaté. Jenomže pro Bellmoral není zlatá hlavním prvkem, na rozdíl od jiných královských rodů. Jejich barvou je stříbrná a královská modř.
Otec mě na tuto cestu nikdy dostatečně nepřipravil.
Nikdy mi nestihl říci, že vydat se na ni je stejně nejisté, jako kráčet
přes zamrzlé jezero a neustále, při každém kroku, pod sebou slyšet vrzání ledu.
Nevědět, když se pod námi prolomí a smrtonosný proud nás začne stahovat
nemilosrdně dolů. Nikdy mě nepoučil, že v tuto chvíli je stále ještě
možnost se vydrápat nahoru a pokračovat dál tou nejistou. Za ta léta vládnutí
jsem si sám vydedukoval, že v tomto momentě to stále ještě jde, leč
s mokrým kožichem je cesta ještě těžší. Sám jsem ale došel k závěru,
že je to lepší, než se nechat strhnout dolů. Protože potom už žádná naděje
není, neexistuje žádná pomocná tlapa. I kdybych se snažil sebevíce, závaží,
které si s sebou nosím, by mě stahovalo dolů do černých hlubin. Netrvalo
by dlouhou, než by připluly dravé ryby a jaly by se mě zvědavě okusovat.
Nakonec by mě roztrhaly.
Mě, mé tělo, mou duši. Korunu, kterou by si rozdělily mezi sebe. To by
byl konec všemu, a proto jsem to nesměl dopustit. Musel jsem se naučit chodit
po tenkém ledě.
Na druhou stranu, jak o tom dál a dál přemýšlím, docházím k dalším
a dalším závěrům. Zjišťuji, že na tohle téma bych mohl polemizovat dlouhou
dobu, ale obávám se, že nikdy nenajdu bezpečnou cestu přes ono zamrzlé jezero.
Myslím, že na této cestě lze najít pouze místa, kde je led tlustší a unese naši
váhu a místa tenčí, na která si musíme dávat pozor. Při troše nepozornosti
potom můžeme spadnout do díry v ledu, třebaže si myslíme, že je cesta
příznivá. Takový převrat, ze sekundy na sekundu, je reálný a v mých očích
děsivý.
O svých myšlenkách jsem se podělil pouze s mým přítelem Milyrem.
Není zastáncem mých teorií, alespoň ne úplně. Dle jeho úvah je možné v onom
stádiu, které považuji za konečné a beznadějné, najít pomocnou tlapu, která by
nás vytáhla. Přítele, který by byl ochotný pro nás do ledové vody dobrovolně
skočit a dostat nás z ní ven. Zahřát nás ve svém objetí a podpořit na
cestě dál. Věřit v nás.
Často nad tím teď přemýšlím a musím s ním souhlasit. Pakliže se
obklopujeme věrnými přáteli, kterým bezmezně věříme a kteří nás zahrnují svou
nekonečnou oddaností, musí být tato cesta jistější, přinejmenším víme o někom,
kdo by za nás položil život. Myslím, že pro takové jedince stojí za to jít bez
otálení dál. Ukázat jim, že jsme jejich víry hodni.
Jenomže s vírou jde tlapa v tlapě s povinností
zabezpečit lid a zbavit ho těch, kteří mu mohou ublížit.
Otec vždy říkával, že soudce je v jedné osobě s katem. Na
tato slova pokaždé přikládal důraz a v očích se mu třpytilo zaujetí. Ten,
kdo trest vydal, musel dokázat, že je dostatečně silný vzít zmařený život
s následky, které to přinese, na svá bedra. Prý nemusí být nutně tím, kdo
uvolní zarážku gilotiny, ale že stačí pouze bez ucuknutí přihlížet a sám
v duchu za mrtvého pronášet motlitbu.
Těžko se mi na otce vzpomíná.
I po těch letech stále cítím bolest. Připomíná mi zacelenou ránu, která
už téměř není vidět, ale pod kterou zůstává uvízlý střep, který při každém
pohybu řeže do masa.
Přesto jsem nikdy nedokázal svým myšlenkám poručit, aby se držely
jiných témat a stále nezalétávaly k němu. Nejvíc mě zajímalo, jestli tušil
svůj konec. Jestli cítil, rozrůstající se pavučin v ledu, na kterém stál a
studenou vodu, která jí pronikala. Uvědomil si to hned? Tímto si nejsem jistý.
Otec viděl dobro i tam, kde chybělo a zradu ze strany Mistra jistě
nečekal. Zřejmě měl předtuchu, kterou ale ze své dobrácké duše zamítal. To, že
je konec jistě poznal až tehdy, když se led prolomil úplně a kdy si s ním
začaly pohrávat ledové proudy, kdy ho začaly stahovat dolů a kdy mu z plic
vyprchal všechen kyslík.
Možná…
... možná všichni jednou utoneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat