Pamatuji si chvíli, kdy jsme si pro ni jeli. Tehdy jsem měla dva roky a oblečená v teplé kombinéze jsem seděla v dětské sedačce na zadním sedadle našeho auta. Byla zima. Jeli jsme do nedaleké vesnice k chovateli buldoků pro psa. Pro mého psa. Nevybrali jsme si ji - ona si vybrala nás. Skákala mi po nohách a máma často říkala, že v té době nebylo poznat, kde má čumák a kde zadek.
Pamatuji si, jak okusovala nábytek a máma na ni pokaždé chodila s vodítkem několikrát přeloženým v ruce. Pokaždé jsem plácala na židli rukama, abych jí naznačila, že si na ni má vyskočit. Abych si chránila svým tělem. Tehdy jsem nechápala, že se pes takto učí, že něco nesmí. Tehdy jsem brečela i za ni, protože mi to vadilo.
Pamatuji si, jak jsme se s ní šli projít k vodě. Pod nohama jsme měli bílé oblázky a já jsem ji držela za vodítko. Máma mi často říkala: "Když se rozběhne, pusť ji," protože byla silná a stáhla by mě sebou. Já jsem ji ale nikdy nepustila, naopak, držela jsem to vodítko ještě pevněji, aby mi neutekla. Za čímsi se rozběhla a odřená kolena nebolela tolik, jako když mi na ně máma dávala štiplavou zelenou dezinfekci.
Pamatuji si, jak se nám zaběhla na sídlišti. Tehdy jsem hystericky plakala, protože pes nikde k nalezení. Dvacet minut jsem stála u auta a zápolila s dechem, neboť jsem se přes slzy nemohla pořádně nadechnout. Nakonec ji našli u trafiky, kde jí paní dávala salám - není divu, že na volání nepřiběhla, jídlo milovala. Snědla všechno, byla jak vysavač - jen třešně plivala na zem a ohrnovala nad nimi placatý čenich.
Pamatuji si, že mě nikdy nepokousala. Pouze štípala, a to ani moc nebolelo. Naopak z mámy si často dělala kousací hračku a neustále měla na rukách otisk jejích zubů a modřiny pod nimi. Milovala, když se mohla zakousnout do klacku - to ji pak máma zvedala a točila dokola, to se jí líbilo. Milovala uši; komu mohla, tomu žužlala uši a štípala lalůčky.
Milovala i nohy. Pamatuji si, jak si kdesi venku odštípla kus zubu a rozedřela si jím do krve dáseň. Pak s tlamou od krve olizovala tátovi nohy, dokud někdo nezazvonil. Byl už večer a on šel otevřít jen v županu - s nohama rudýma od krve, jakoby právě někoho chladnokrevně zavraždil. Ničeho si nevšiml, dokud na to nebyl upozorněný.
Nikdy moc neštěkala, byl to klidný pes. Nenáviděla kočky, dokud jsme se nepřestěhovali s máminu příteli (kterého v tomto textu nazývám svým tátou, i když to tak není). Pak jí byly úplně jedno. Byla klidná, ale nikdy se nenechala ostatními psi otravovat. Pamatuji si její obranný postoj, bradu zdviženou a podmračený pohled následovaný ostrým výpadem.
Pamatuji si její první epileptický záchvat, u kterého jsem byla. Nebylo to ani tak dávno. Byla jsem v místnosti sama a nevěděla, co s ní mám dělat. Volala jsem na mámu, která si zrovna umývala hlavu. Celá vystresovaná.
Pamatuji si den, kdy mi řekli, že ji museli nechat uspat. Už se příliš trápila.
Děkuji ti, Mafi, za čtrnáct let společného žití.
Obrázek je malovaný temperami, jako dárek pro mou mámu - naše buldočka Mafina, která nás opustila minulý rok.
Psi jsou tak nádherná a přátelská stvoření. Máme štěstí, že tu jsou, jak bychom byli sami bez nich. Pamatuji si na našeho prvního a bohužel jediného, kterého dostaly sestry ještě než jsem se narodila. Takový mazlivý voříšek, který se vměstnal ke každému v posteli. Bohužel poslední dny už ani nejedl, nehnul se z místa a tak ho uspali, daleko lepší konec, než jak by se trápil. Děda s babičkou, jelikož to byl napůl i jejich pes (máme společnou zahradu pro dva domy), chtěli dalšího a tak přišel jagdteriér, nádherně vznešený pes, co si chtěl jen hrát. Nejdříve to byly takové hrátky, sem tam stiskl tlamu ještě se štěněcími zuby, jak ale rostl a když se postavil na zadní, položil mi tlapky skoro na ramena, stále to nepřestávalo. Trvalo asi tři čtvrtě roku, než jsme se dozvěděli, že má epilepsii. Doktorka nám moc pomáhala, ale bohužel to bylo horší a horší. Zahryzl se a nepustil, nemohl, sám nevěděl co dělat. Záchvaty byly čím dál častější a víc mě mrzelo, že musí takhle žít, než když mi řekli, že ho budou muset nechat uspat. Snad jsou někde v tom psím nebi.
OdpovědětVymazatDnes nám na zahradě dělá společnost krásný trpasličí jezevčík, který je sice tvrdohlavý, ale neskutečný mazel. Bohužel si s ním nemohu už nikdy hrát tak, jako bych si hrála dřív, protože náš jagdteriér ve mě zanechal trochu stopy a k psům mám respekt.
Pořád to jsou však krásná zvířata, kvůli kterým přetrpím všechny starosti a stále k nim budu mít lepší vztah jak k lidem. :)
Tvé ztráty je mi moc líto, museli jste mít o zábavu doma postaráno. Šestnáct let je úctyhodný věk a jsem si jistá, že jste měli nádherný vztah mezi sebou. :)
Já si pamatuji, když jsme se odstěhovali k příteli od mámy. To měla Mafina asi osm let, ještě dost elánů. Táta (jak jsem si navykla ho oslovovat) měl tehdy už starého labradora s nádorem, se kterým to vypadalo zle. Ale Mafča mu přidala další tři roky života. Skutečně se spravil, byl mnohem veselejší a hravější. Nakonec ale se ale taky musel nechat uspat.
VymazatTa epilepsie je svině - jinak to nazvat nejde. Mafina tedy záchvaty dostávala jen u žrádla, takže se musela hlídat a případně ji držet, aby se neskácela k zemi. V březnu to byl rok, co s námi není. Nicméně čtvrtým rokem nám po dvoře běhá černý labrador, neskutečné tele s šedivou bradou a přihlouplým úsměvem. :D
Jak to tak vidím, labradoři jsou asi všude trubky. xD Soudě podle toho, co si čtu o tom vašem. Ten náš je také pěkná trubička. :'D
OdpovědětVymazatJá si myslím, že labradoři jsou kapitola sama o sobě. Včera si to tele málem zlámalo nohy, když běželo za míčem. :D
Vymazat